A nezapomeň na labutě!

A nezapomeň na labutě!

 

Prostor, Praha 2019. Umělecká výpověď o stalinských trestaneckých táborech je o to působivější, že zlo je tu pácháno na ženách, zpravidla zcela nevinných a ocitnuvších se na Sibiři často z těch nejabsurdnějších důvodů.
Ústřední příběh Ireny Kalaschové je o fatální nespravedlnosti, ztrátě rodiny a přátel, o utrpení a mateřské lásce, o vzdoru a vůli nikdy se nepoddat. Prostřednictvím jejích osudů nahlédneme do života ženského kolymského lágru na Dálném východě.
Tvoří ho nejen trestankyně žijící a pracující v otřesných podmínkách, ale i řada dalších tragických či bizarních postav, zejména dozorkyň. Ti všichni vytvářejí předivo složitých vztahů, avšak táborový svět není rozdělen na dobré a špatné, ale na lidi s nadějí a bez ní.

A nezapomeň na labutě!

Čtvrtek 5. března 1953

I.

Co všechno musí žena ztratit, aby se z ní stala prostá lidská bytost? Všechny své touhy? O co musí přijít, aby se vyhýbala budoucnosti, přemýšlela jen v minulém čase a jejím nejvzdálenějším cílem bylo tak nanejvýš zítřejší ráno? A jak se má podívat sama na sebe, když je umořená prázdnotou a ze sebe už nedokáže vydat nic, co by alespoň vzdáleně připomínalo její ženský rod?

Ovšem, v běžném životě se mnohým ženám stává, že se náhle dostaví trápení a velké starosti, nečekaná nemoc nebo chudoba, anebo jim zkříží cestu nevhodný muž či jiná rána a rázem se život zkomplikuje a zamotá. Najednou je třeba přehrabovat se v minulosti, hledat viníka, přít se s vlastní naivitou a přitom ne a ne pokročit kupředu, do budoucna.

Jenomže na válku je jeden člověk příliš krátký. Válka, které později přiřadili číslo dvě, sklízela své plody ještě dlouho poté, co skončila. Také ona zamotala osudy lidí k nepoznání a mnohé z nich jsou zamotané dodnes.

Něco jiného je zóna. Zóna není válka, jen její stín. Tady není frontová linie, jen bývalí, současní a budoucí vězni a jejich protějšek: bývalí, současní a budoucí strážci. Kvůli tomuto složitému uspořádání je každá zóna v nástrahách na své nechtěné obyvatele dokonale nepřekonatelná. Pouze ona umí přichystat takové náhody a zákonitosti, že člověku nezbudou síly ani na kladení otázek, natož na hledání odpovědí.

Dodejme si však i trochu útěchy – v zóně, naštěstí, není moc času na přemýšlení o ztracených dnech či rozplynulých nadějích, není čas, aby se jim člověk poddal, rezignoval a postupně odpadával, protože ho denně oživují všudypřítomné pichlavé drobnosti: tady ti najednou chybí knoflík, tam přibyla díra na bagančeti, zmizí ti lžíce nebo vzácný šátek, přeloží tě na horší práci anebo je potřeba přenést přes bránu ukradené brambory… Tisíceré drobnosti ve dne i v noci mysl člověka zaměstnávají, trápí ho, sužují, popohánějí ho k neustálé vynalézavosti a tak ho nechtěně chrání před úplným pomatením.

Stmívá se. Irena se s dýchavičnou Žeňou vrací ze služby v kuchyni. Vichr jim olizuje obličeje i mastné vatované kabáty, opírá se do nich a brání jim v cestě. Starší Žeňa kráčí vpředu, mladší Irena jde za ní. Lopotí se, postupují pomalu, nohy se jim tiše boří do sypkého sněhu. Už je čtvrtek, ale fujavice od začátku týdne nepolevuje. Pichlavý sníh se sype a sype, vichr kvílí a prohání ho zónou, v závětří za baráky vrší závěje a zbytek sněhu žene nad nízkými střechami baráků do bezpočetných dolin. Dvě osamělé postavy za sebou nechávají unavené šlépěje, ale stačí zafičení větru a stopy jsou nenávratnou minulostí. Jen žádné stopy, žádné stopy…

Nejhorší je ztrácení sebe samé, to každodenní ubývání myšlenek, vyprazdňování snů i drobných ženských nadějí, v tom číhá nebezpečí pozvolného úpadku kterékoli ženy a její proměny v prostou lidskou bytost. Bůhví, zda se vůbec lze vůči tomu bránit.

Každá zima přinese několik sněhových bouří, jako je tahle. Říká se jí buran. Vichr se  nad zónou točí, do očí metá sníh a každého nemilosrdně zažene do dřevěných baráků – vězně, strážce, politruky, náčelníky i hospodáře s jejich smělými plány. V takové době nezbývá nic jiného, než trpělivě čekat až bouřka pomine, a platí to pro všechny stejně, pro lidi i pro divokou zvěř. Jen Žeňa se dnes ráno nečekaně vzepřela a ohromila Irenu neuvěřitelným nesmyslem, prý je načase zemřít!

Takové je tedy jedno z dnešních překvapení. Přitom starší a zkušenější Žeňa Irenu i jiné ženy tolikrát utěšovala, zbavovala je zničujícího sebeobviňování přisátého na každou z nich: „My nejsme to zlo, které je potřeba trestat. Naopak, je zapotřebí trestat zlo, které nás sem přivedlo, tedy bezuzdnost pouličních ničemů, jež pouze vystřídala bezuzdnost těch předcházejících, šlechtických! To nic nemění na tom, že střídání bezuzdností nazvali vznešeně  – revolucí.“ Jindy zase radila: „Nejez všechen chleba najednou. Nedívej se do očí strážnému. Těžkou práci dělej pomalu. Udržuj tempo. Netrap se, že všechno je jiné než doma, a hlavně neplač, když nemusíš…“

Trest jí už vypršel, podobně jako bezzubé Pípačce s usměvavou jizvou na tváři a teoreticky by měly být obě na svobodě. Jenže každé připsali „závažné důvody, které způsobily, že orgány dočasně pozastavují jejich propuštění až do vyřešení jejich situace v průběhu dosažitelné doby“. Dosažitelná doba se protahuje a postupně mění na nedosažitelnou – i za tím je schován duch zóny.

Irena postřehla Ženino zvláštní chování ráno u nádobí. Vznášela se mezi hrnci jako baletka, pohrdavě plácala hadrem po připálené špíně, mlčela, zato ten její úsměv!

Podobně zlověstně se usmívala Xeňa Suchaničová, ale popravdě řečeno, s mnohem větší grácií a něhou. Bylo to před osmi lety, když vystoupily z lodi v magadanském přístavu. Od moře foukal studený vítr, slaná tříšť se usadila až v krku a vlhké šaty chladily po celém těle. Pasažérky roztřesené zimou civěly na bezútěšný přístav, šedivé město a v olověných mracích schované studené hory. Kdo by býval tušil, že na světě existuje i něco odpornějšího, než byla přecpaná loď Felix Dzeržinskij?

Xeňa Suchaničová se hrozného města ani dozorců nelekla. Na její tváři se prostě objevil divný nadpozemský, jakoby povýšenecký, či spíše pohrdavý, úsměv a už nezmizel. Přidala k němu i půst a od prvního dotyku s Magadanem nedala do pusy nic, ani chleba, ani kipjatok, nedala na ničí, ani na Irenino domlouvání. Jenom pak jednou v noci náhle stiskla Ireninu dlaň a takhle tiše se jako jedna z prvních navždy se světem rozloučila. Zůstala po ní jen vzpomínka na její nepochopitelný úsměv.

Celá zóna je ve velkém bílém závoji, chumelenice bičuje obličej a strážní věže v rozích připomínají duchy. Pod jejich stříškami se rozsvítily reflektory a změnily se na slídící příšery.

            U velitelského baráku se mihla přihrbená postava. Chvíli stála, potom spatřila obě ženy a vydala se směrem k nim. Podle kolébavých pohybů bylo jasné, že dozorkyně Paraska si nedá pokoj ani v tomhle sněžném pekle. Je to ona, krátký bílý kožíšek s černým lemováním, vysoké kožené holínky, huňatá sibiřská beranice, trčí z ní jen nos a zlostné oči.

            – Stát! Okamžitě stát! – zaryl se do větru její chraplavý hlas.

Tlustou koženou rukavicí si chrání oči před sněhovými bodlinami, ale svůj hlas chránit nemusí, ten dokáže bojovat s každým živlem. Kdo jim dovolil odejít z pracoviště bez dozoru, ha!?

Inu, oznámily Pašovi, že jsou připraveny k odchodu, ale starý lenoch se rozvaloval v kuchyni u kamen, okusoval chleba a pozoroval ženy. Pobíhaly sem a tam, přenášely hrnce, pánve, míchaly vařící se jídlo, chvíli se smály, chvíli klely, kdo by pospíchal do fujavice? Však počkejte, než dojím, vždyť nehoří. Tak čekaly a čekaly, ale Paša ne a ne vstát. Když konečně dojedl, už zase popíjel čaj. Nakonec jim levou holínkou pokynul, aby tedy šly i bez stráže. Irena odmítla a chtěla čekat, ale Žeňa vzala jeho pokyn vážně, nasadila si beranici a vyšla do větru. Paša usrkával z plechového hrnku, zašklebil se na ni, a tak se znechucená Irena zvedla také. Jenomže na Pašu se teď vymlouvat nemůžou, to by si zbytečně zavařily ještě i v kuchyni.

            – Jdeme z latríny, – zalhala Parasce. Latrína je místo, kam můžou chodit bez dozoru, avšak ve dvojici, takže zdůvodnění by mohlo i obstát.

            Paraska neslyší, nevnímá, hněv jí zatemnil rozum.

            – V baráku máš parašu! – křičí. – Purga rovná se paraša! To nevíte, suky čistotné?

            Vítr jí vyškubává slova, v chuchvalcích je válí po sněhu a trousí až k lesu. Purga a paraša, za jiných okolností by to bylo zábavné! Purga – vichřice, paraša – plechový sud na výkaly. Neví se, kdo jako první pojmenoval velký nočník podle Parasky, ale způsobil, že nositelky tohoto jména mají nezáviděníhodnou smůlu. Návod na použití paraši láká k nebezpečné dvojsmyslnosti. Ale Bože chraň před Paraskou něco naznačit.

            Irena klopila zrak. Provinile postávala mezi dozorkyní a Žeňou a rameny zakrývala její vrásčitou tvář. Chtěla ji před dozorkyní chránit, jen aby neodhalila její andělský a neúčastný úsměv. Paraska úsměvy vězňů nenávidí, a když se jí zachce, tak je i trestá. A když se trestá jeden, přidá se i druhý, proto byla Irena ve střehu a raději na Ženiny dnešní urážky zapomněla. Kryla ji a chránila, přestože si to vůbec nezasloužila.

            Paraska zkoumala Irenin obličej, hledala, o co by se drápem zasekla, když už se po kolena ve sněhu vydala na takovou cestu. Najednou se do kvílení větru ozvala siréna, húúííhúú. Takhle vedení tábora svolává porady vedoucích. Podvečer to bylo dost neobvyklé, houkání překvapilo i Parasku. Siréna přerývaná vichřicí hučela naléhavě a dlouho, dozorkyně se v hlubokém sněhu otočila a už jenom vřískla na rozloučenou:

            – Zmizet a srát do paraši!

            Irena si vydechla. Měly za sebou jedno malé vítězství.

            V hustém vzduchu ubytovacího baráku visela jejich bezprostřední minulost – zbytky kouře po borovicovém dřevu, pach propocených kabátů a kalhot, proležené slámy na pryčnách a k tomu směs všeho, co vydýchá dvě stě padesát žen za jednu noc a celý den. Z předsíně je vidět dovnitř jako do úlu. Hlasitá vřava, hukot, bzučení jako pokaždé, když se kvůli bouřce nejde do práce.

            Žeňa se unaveně sesunula na lavici a nadále se uculovala. Bylo to dost neupřímné, možná i nechutné divadlo. Kdo potřebuje zbytečné úsměvy? V zóně je každý úsměv signálem vážné zranitelnosti. Namane se tichá práce někde ve skladu, přijde z domova dopis, něco se podaří ukrást, a už se žena neudrží a celkem zbytečně se začne usmívat. Vzápětí se najde udavač, příčinu takové veselosti vyčenichá a víc se nesměj, holubičko: nahlas ses modlila, zpívala sis, pomlouvala jsi nadřízené… hříchů je habaděj. Po vině přijde zákonitý trest a hned je po úsměvu. Opět se s pilou v ruce ocitneš v lese a teď pracuj, otrokyně. Teď se směj! Zazpívej si, pomodli se! Pomoc tvého pánbíčka se ti při plnění sovětských norem hodí. Trochu ty, trochu on a komunismus vybudujeme rychleji, nebo to tak není?

 

 

II.

 

Žeňa a Irena od rána krájely chleba. Dva tisíce pět set krajíců, co krajíc, to dvě stě gramů. Potom poklidily v kuchyni a hned se přesunuly do umývárny. V pondělí se začalo s mimořádným čištěním velkého nádobí a kuchyňského náčiní.

            – Tohle, tohle, tohle, – klepala prstem na hrnce tlustá Aňa. – Čistě a blýskavě, jasné? –  štěkla. Kotle byly připraveny na zemi, ukazovala na ně nohou, o ten největší zakopla a zaklela. Pohrozila jim a kulhajíc zmizela v tmavé chodbě.

            Stoupající pára z kádě se valila, točila se pod stropem a dusila, nejdřív bylo potřeba si na ni zvyknout. Nečistoty v horké vodě měkly, odmáčely se a ženy se daly do práce. Nejprve zevnitř zbytky včerejší kaše, občas však zvenčí drhly i staré zaschlé kousky jídla, které připomínaly dřívější dobu. Potom následovaly zažrané saze, rez, mastnota, připálené zbytky jídel. Irena se po dlouhé době na práci těšila a šla jí od ruky. Co jí je do hrnců a nádobí! Na sobotu jí povolili návštěvu syna! Potichu si prozpěvovala a v duchu už byla na cestě do Bujčanu. Nevnímala černý kotel, viděla černá kukadla v šibalském obličeji a synovo hopsání v Kátiných bačkůrkách. Nebýt vřískotu a ječení pomocnic v kuchyni, možná by si zapívala i hlasitěji.

            Zato Žeňa byla od rána neobvykle tichá. Skloněná nad kádí drhla hrnec, obklopená chuchvalci páry pokyvovala šedivou hlavou a vzápětí jí nevěřícně kroutila. Jako by si povídala sama se sebou, ale jen tak, beze slov, bez vět, taková samomluva někde v nitru a na obličeji přilepený úsměv jako z jiného světa. Irena si ji změřila pohledem a její ranní pocit spokojenosti se změnil na zvědavost. Žeňa pohroužená do svých myšlenek se najednou vzpřímila, podívala se přes Irenu na špinavé okno a pomalu řekla:

            – …a chci umřít.

            Irena zmlkla. Nechala hrnec plavat v horké vodě, opřela se o okraj kádě a dívala se na ni jako na přízrak. V zónách se stávalo, že se připlazily trudné myšlenky, koho by nesužovaly, ale Žeňa? Teď, když má vyměřený trest za sebou a už ji můžou kdykoliv pustit?

            – A co bude s polonézou? – zeptala se jí Irena ostrým hlasem, aby jí naznačila, že její morbidní úvahy nemůže brát vážně.

            – Polonéza? – zamyslela se. Položila ruce na hrnec, jako by jí měla vnuknout odpověď jeho tajemná dutina.

            – No? Na to si nemyslela?

            O polonéze se nemluví nahlas, tuhle skladbu nacvičují v utajení. Čas na ni ještě nedozrál a ženy se polské vedoucí na tajemství neptají. Ženin hlas je v polonéze velmi důležitý a najednou si vzpomněla:

            – Aha, máš pravdu. Sbor, naše pomsta, – řekla s jemnou ironií.

            Založení sboru vymyslela Danuta. Cynická stařena, žádná romantická naivka. V létě s překvapením poslouchala, jak si ženy při kosení zpívají, a kupodivu, nikdo z dozorců proti tomu nic nenamítal. Proč tedy nezpívat na úrovni, proč nezaložit řádný sbor? Využila dobrou náladu politruka Zurbajeva a předestřela mu návrh, aby nezpívaly jen tak na loukách, ale hezky v zóně, pod dohledem a možná i při slavnostech. Politruk přemýšlel, zvažoval, hledal motiv, proč ho chce prohnaná Polka podvést, ale nenašel nic. Poláky všeobecně neměl rád, ale náhle dostal vnuknutí – umělecký sbor by mohl být oporou jeho teoretické práce! Pěvecký sbor vězeňkyň! Ohromná věc pro pověst zapadlého Pisčaku. V tu chvíli objevitelsky zdvihl prst a potvrdil:

            – Ano, pé tři sta třináct, sbor!

            Třistatřináctka, tedy Danuta, mu přinesla skvělý nápad. Od dob, kdy začal psát vědeckou práci, cítil, že jeho nápady musí být nenapodobitelné. Posadil se za stůl a s potěšením ji nechal povídat dál. Omámily ho další a další podmanivé podněty. Nadchnul se a potom už šlo všechno velmi rychle. Na Politické správě zón v Jahodném vydobyl povolení vytvořit Umělecký a estrádní kolektiv zóny v Pisčaku a zároveň se pustil do nové kapitoly své knihy: Úloha kultury v nápravně-výchovné zóně.

            Žeňa úporně drhne hrnec a nahlas přemýšlí:

            – Polonéza… ptám se, proč se mstít lidem, kteří ničemu nerozumějí? A už vůbec ne naší pomstě. Pomsta zpěvem… haha.

            – Žeňo! Na všechno jsi zapomněla?! – zvolala Irena.

            – Ach, moje milá, nezapomněla. Zkusila! Já už jsem zkusila všechno hezké, co se člověku může přihodit, – odpoví s úsměvem a doplní pomalu, s důrazem na každé slabice: – A teď už můžu zemřít…

            Při slově „zemřít“ jí vyklouzl hrnec z rukou a na dřevěné podlaze dunivě zazvonil. Hned nato z vývařovny dolehnul Anin vřískot:

            – Opatrně s tím nádobím! Abyste nakonec nežraly z koryta!

            Ireně se rozbušilo srdce. Zdvihla hrnec a kamarádce ho podala. Jenomže ona stále snila, opět jí vyklouzl z rukou a znovu zaduněl.

            – Prožila jsem všechno krásné, – majestátně zopakovala a šedivou hlavou pokyvovala nad hrncem. – Ach, jak je těžký.

            Z chodby se ozval dupot. Aňa se přivalila i s dřevěnou vařečkou. Rozhazovala rukama a vařečkou jim šermovala před nosem.

            – No co? Budete se vdávat?

            Zlostí se jí třásla i druhá brada, jen kulaté břicho obalené mastným pláštěm stálo nepohnutě uprostřed místnosti. Dala si ruce v bok a blýskala očima.

            – Dávejte mi pozor na nádobí, nebo vás odtud poženu. Nebo pošlu Parasku?! – zaječela a potom se houpavým krokem ztratila v chuchvalci páry.

            Irenu polila nepříjemná vlna. Takové zbytečnosti jí teď opravdu nechybějí. Za chvilku se z husté páry vynořila rozcuchaná Pípaččina hlava. Zasípěla:

            – Ženský, neštvěte ji. Dneska je jak nášlapná mina!

            A Žeňa? Poletuje si ve zcela jiné zemi. Říká:

            – Ano, měla jsem všechno. Krásné dětství, laskavé rodiče. Poznala jsem svého muže a žili jsme jeden pro druhého. Takový vztah v literatuře nenajdeš. Žádný ruský spisovatel by nenašel odvahu náš příběh napsat. Bál by se toho klidu…

            Byl to odporný tón. Ireně vzdáleně připomněl někdejší domácí sedánky s ženami kežmarských řemeslníků. Setkávali se po nedělích pokaždé v jiné rodině, také u Kalaschových. Muži hráli karty, ženy si povídaly – nejčastěji o mužích a o dětech. Na muže byla slyšet chvála málokdy. Naopak, v kritice manželů se předbíhaly, jako by mezi sebou soutěžily, která z nich nese těžší břemeno. Svůj úděl žít s mužem vyzdvihovaly jako oběť a ctnost. To však byla pouze jedna strana mince. Ve skutečnosti by si k manželům nedovolily křivé slovo a tohle bolestínské a neupřímné mudrování se jí odjakživa příčilo.

            – I děti se nám povedly, – pokračovala Žeňa ve výčtu předností a drhla hrnec kukuřičným válečkem.

            Irenu to popudilo a posměšně ji přerušila:

            – K čemu je ti ta dokonalost, když se ti chce zemřít?

            – Nerozumíš, Iruško. Nevíš, o co v takové rodině jde.

            – Já že nevím, co je to pořádná rodina?

            – Ty jsi ještě mladá. Ano, máš sice rodinu a máš také Šotu…

            Irena vzkypěla. Šota! Tak tohle jí od rána leží na srdci!

            – Co se ti nezdá? – zvolala a zlostně pleskla rukama do kalné vody, až vystříkla všude kolem. – Celé roky ti píše muž, posílá balíky! Co nevidět tě propustí… Co mi závidíš? Šotu? Syna v Bujčanu? Anebo toho, co mi zabili ve vlaku?

            – A byla jsi i medsestrou v Elgenu! – dodala klidným hlasem.

            – No a?

            Irena se musí ovládat. S pláčem na krajíčku zalomcovala uchy na hrncích. Zkouška držáků je nenáročná, zacloumá jimi sem i tam, a když vydrží její dnešní zlost, jistě vydrží i další rok v kuchyni. A Žeňa? Irenin hněv se jí vůbec nedotknul. Zdvihla hrnec před okno a proti světlu civěla na jeho dno. Mhouřila oči, odtahovala ho od sebe a zase do něj cpala hlavu.

            –  Všechno je naopak, – duněl z hrnce hlas věštkyně. – Proto je naše civilizace tak křehká.

            Irena mlčela. Křehkost sovětské civilizace ji nezajímá. Ani tahle kuchyně, ani celý Pisčak. Teď ji zajímá syn v Bujčanu. Pokud bude Žeňa takhle pokračovat do večera, oběma jim zatrhnou kuchyňský příděl a Ireně i návštěvu. No a tohle by jí nedarovala, to by si tedy pořádně zapsala za uši!

 

III.

 

V něčem má Žeňa pravdu, Irena rodinu má. Má také Šotu, který ji v zóně ochraňuje. V elgenské nemocniční zóně byla opravdu až do loňského jara zdravotní sestrou. Jenomže to neznamená, že má poslouchat její hloupé narážky. Anebo je nutné Irenin pisčacký příběh zopakovat? Ten by si s ní Žeňa zcela určitě vyměnit nechtěla!

            Připomeňme jen cestu do rajského Elgenu. Stokrát o tom ženy v Pisčaku vyprávěly, pokaždé, když byl někdo zavalen v jámách, anebo když zemřel přímo v baráku, pokaždé si vzpomněly na Irenin příběh, aby připomněly, že zázraky se opravdu stávají i v zavalené jámě. Ale nikdo by si její zázrak dobrovolně nevybral.

            Irena si z cesty do Elgenu nepamatuje nic. Když poprvé otevřela oči, okolní svět ji dost vystrašil. Vznášela se v tmavé místnosti plné temných přízraků a točila se spolu s ní jako v nějakém bubnu. Uprostřed hlavy jí hučelo, ponurá místnost plná postelí se utápěla v mlhách a zpod tmavých přikrývek na ni civěly nespočetné páry velkých očí. Húú, húú, oči nebezpečných pijavic! Jaký je dnes den a jaký byl včera, předevčírem? Proč je tady tolik očí? Nejdříve ji napadlo, že oči patří duším, které celý život bezuzdně hřešily, a teď se ocitly v pekle. Anebo v očistci? Těžko rozeznat… Ale nebylo to ani peklo, ani očistec, jen táborová nemocnice. Z vedlejší postele zaslechla tichý hlas:

            – Podej mi ruku…

            Chtěla neznámému hlasu posloužit a pokusila se odpovědět. Ale jak? Vědomí i chtělo, ale tělo neposlouchalo. Řekla tedy tichým vnitřním hlasem:

            – Tak dobře, podám ti… – a vnitřně se o to i pokusila, ale po chvíli si uvědomila, že ani vnitřní hlas nedokáže splnit její předsevzetí. Navzdory veškerému úsilí ležela bezvládně jako přibitá.

            – Podej mi ruku, – slyšela tichý hlas, – … bojím se.

            Podařilo se jí pootočit hlavu. Zahlédla hluboké modré oči a útlé rameno bezmocně visící z postele. Opět ji pohltila tma. Když se později probrala, cítila se mnohem lépe. Najednou se i pohnula, i otočila hlavu a vzpomněla si, že někomu chtěla posloužit, možná i podat ruku. Ale proč, proč? V zóně se ruce nepodávají, jednak není komu, a také proto, že podobné zdvořilosti se tu nepěstují. Vedle ležela mladá, nakrátko ostříhaná žena a právě urovnávala Ireninu přikrývku. Byla to Gruša, chichotavá pacientka, ale pozor na ni, je to zlodějka, varovali ji později.

            Do živého světa se vracela velmi pomalu. Na levé oko neviděla, bolívala ji hlava, hučení v uších ji ohlušovalo a způsobovalo její točení. Minulost jako by neexistovala, jako by se právě teď narodila a její jedinou minulostí byla tahle dlouhá tmavá místnost.

            Elgenská nemocnice! Léčení v tomto podivném domě smutku spočívalo hlavně v každodenním odpočinku. Ležela na opravdové posteli a nechodila do zamrzlých jam na Zlaté planině, neposlouchala rozkazy, příkazy, výhružky, dá se říct, že i obyčejné osvobození od práce mělo významný léčivý účinek. Kromě toho k uzdravování dopomáhalo úsilí pacienta, víra v Boha, dobré slovo lékaře, sedativa a dva tři dezinfekční přípravky. Ireně pomohl jakýsi zázrak a postupně se zotavovala. Po pár týdnech už dokázala vstát, projít se po místnosti, kývnout neznámým ženám na pozdrav. Radost z nepatrných pokroků ji poháněla pomáhat pacientkám, co byly na dosah ruky a měly méně štěstí než ona. Jejich propadlé oči už ji tak neděsily a v roli ochotné pomocnice se cítila lépe, než kdyby jen tak polehávala a bohapustě přemýšlela. Každý týden některá zemřela, už jí to nepřipadalo nijak zvláštní.

            Oddělení měla na starosti nevlídná sestra Tamara. Rázně a s křikem několikrát denně  proběhla mezi postelemi, aby zhodnotila stav a když zjistila, že kolem Ireny je pořádek, ulehčeně si vydechla a pospíchala dál. Jednou se mezi řečí zeptala, jestli pracovala v jámách, a když Irena přitakala, spiklenecky se ohlédla, sáhla do náprsní kapsy šedé blůzy a podala jí listek.

            – Posílají ti to baby z Pisčaku. Z jam, – šeptla drsně. – Přečíst a zničit!

            Překvapená Irena rozbalila poskládaný okraj z novin. Tužkou tam něco stálo, ale německy.

            Ireno, prý jsi to přežila. Co je se Soňou? Doufáme, že žije. Vyléči se a zůstaň co nejdéle. Irma, za všechny

 

            Co to znamená? Kdo jí píše? Jaká Irma, jaká Soňa? Četla znovu a znovu a ničemu nerozuměla. Ano, vzpomíná si na ženu s rýhou na nose, měla na něm nepřehlédnutelnou prohlubinku, jako by ho dělila napůl. Ale proč si vzpomněla na ženu s takovýmhle nosem? Podvečer se zeptala Tamary, kdo jí lístek poslal, ta pokrčila rameny, víc neví a nepoví.

            Úporně lovila dál v paměti. S nemocnicí se už smířila, ale co bylo předtím? Jámy! Kopaly v zemi a hlínu tahaly nahoru… byly při tom nějaké tmavé postavy, Soňa, Irma…? Hrabaly se v té hlíně prsty a vybíraly drobné kousíčky… hlína byla zmrzlá… prsty bolely… otékaly. Proč je lístek psaný německy?

            Sevřel ji strach. Něco se stalo, něco ji sem přivedlo. Jak mohla na všechno zapomenout? Kam se poděla její paměť? Rozrušená seděla na posteli, lístek složila na nejmenší možný čtvereček a schovala pod slamník. Musí se k němu vrátit. Ale co bude s ní?

            Doktor Zimanov ji poslechl, proklepal, vyzkoušel reflexy, otáčel jí hlavou, zkoumal její pohyby a souhlasně přikyvoval svým myšlenkám, ale příliš se o ně nepodělil.

            – Zlepšila jste se, – povzbudil ji. – Půjde to pomalu, ale bude to pořád lepší.

            Opravdu, uběhlo pár dnů a už se pohybovala mezi vrzajícími dřevěnými postelemi i po chodbě. Nepříjemné závratě ustoupily a po třech měsících se jí do poloslepého oka vrátil zrak. Nechodila mezi postele jen tak. Když viděla zakrvácenou přikrývku, dala ji do pořádku, jinam přinesla čaj, pomohla na záchod. Zdálo se jí, že pomoc druhým má i na ni dobrý účinek, navíc jí to připomnělo domov, kde jako studentka tři roky pomáhala Grochovým v Levočských lázních.

            Uběhly další týdny a v nemocniční ratejně se už pohybovala jako kterákoli sestra. Jednou ji doktor Zimanov pozoroval, jak vyměňovala prostěradlo pacientce Mišurenkové. Mišurenka byla drobná nádražní zlodějka s krátkým trestem. Černé oči měla úzce posazené k nosu a bez jediného mrknutí je dokázala do člověka prosebně ponořit, že by jeden neodolal a udělal všechno podle její vůle. Byla to ale sebepoškoditelka a s takovými se sestry příliš nepáraly. Ani s Mišurenkou – při výměně povlečení zpod ní vytahovaly prostěradlo jako zpod malomocné: trhly, zatáhly, vyškubly a ještě jí i vynadaly, že je málo ohebná. Kdo se má kvůli ní dřít? Sestra nemá na starosti jedinou, ale stovky dalších žen.

            Irena viděla její vystrašený pohled a pomáhala jí s velkou opatrností. Prostěradlo nejprve na levé straně uvolnila, poskládala ho po délce až těsně k nemocné, potom ji opatrně převalila na bok, čisté prostěradlo pod ni z druhé strany podsunula a pacientku převalila zpátky. Jak jednoduché. Pár opatrných pohybů a už ležela na čistém. Zakrvácené povlečení uložila do pytle a zanesla do kouta. Tamara po ní pošilhávala a proti její přepjaté péči i zaprotestovala:

            – Zavádíš tady nové móresy, a my se tu pak zblázníme!

            Mišurenka byla pořád vystrašená. Když ji opatrovala Tamara, pokaždé strachem mimovolně napínala břicho a po výměně povlečení se jí vždycky přitížilo.

            – Přece ji nezabiju, – řekla Irena spíš pro sebe než naštvané Tamaře a na páchnoucím prostěradle  opatrně zlodějku obracela. Mišurence se zaleskly soví oči, utřela si je, kývla na Irenu. Chtěla se zhluboka nadechnout, vyslovit něco, ale – nešlo to. Sevřelo se jí hrdlo a musela to nejprve rozdýchat. Zkoumala Irenin naivní výraz, její bezbranné modré oči a pochopila, že tuhle sestru nemůže ani okrást, ani podvést, dokonce ani obelstít nevinnou lží. A kdyby jen to, přemohl ji dávný, téměř zapomenutý pocit, že je povinna něco říct, anebo aspoň naznačit něco povzbudivého. Ale co to má být? Ne a ne si vzpomenout na správná slova.

            Poděkovat! To je ono. Jenže máme problém. V zóně se neděkuje. Slovíčko děkuji se postupem času vytratilo z jazyka i ze zóny, až dočista vymizelo. Když je třeba, nanejvýš se kývne hlavou, anebo se v příhodné chvíli řekne jen – dobře. Slovíčko dobře je univerzální a lze jím vyjádřit mimořádně hodně. Mišurenka tedy zůstala na pochybách, neboť z hloubky duše se vynořila zapomenutá povinnost, inu táborový slovník s nezištnými službami ani s duševními povinnostmi už dávno nepočítal. Proto si vynašla své vlastní řešení.

            – Sestro, podej mi ruku…

            Irena se jí podívala do očí, hledala v nich stopy po nějaké zaváté vzpomínce. Bože, jak je její paměť plytká! Kdy se dopátrá své minulosti? Zkoumala Mišurenčin uplakaný obličej a sevřela ji divná obava – co když jí vlastní paměť lže? Co když se jí už neotevře a minulost před ní zůstane zamknuta na sto západů?

            Irenina ruka se ocitla v Mišurenčiných dlaních, vzápětí ji pohladila, přiložila si ji na rozpálené tváře a nakonec Ireninu ruku pokorně políbila.

            – Dob-bře, sestro. Dob-bře… – zajíkala se zlodějka.

            – Dobře, – usmála se Irena.

            – Vím, co si o mně myslíš, zašeptala. – Ale oni nám kradli vozíky s rudou a připisovali je vorům z Baskaru. Tak jsem udělala tohle, – řekla a ukázala si na břicho. Píchla do něj jehlici, však se i vědělo, že si to udělala naschvál.

            Zlatonosná ruda. Dřinu kolem dolování zlata Irena zná, i když jen z povrchového rýpání na Zlaté planině. Ví, kolik úderů ocelovou štanglí je zapotřebí, aby člověk nakopal vědro hlíny. Co vědro, to dvě tři zlatinky a ke splnění denní normy se po chvilce zedřeš. Tomu rozuměla, jen si neuměla seřadit souvislosti: kdo je ta nešťastná Mišurenka – Irenina dávná minulost, anebo její blízká budoucnost?

            V zóně se tyto dva pojmy někdy těžko rozlišují. Málo věcí se tu vyvíjí tak jako jinde na světě, že události putují ze známé minulosti do neznámé budoucnosti. V zóně je docela možné, že minulost člověka je zcela neznámá, či spíš nepochopitelná, pokroucená do vynucené podoby, přibitá trestem za neznámé zločiny. Zato budoucnost je jasná jako východ slunce, bohužel, bez ranního jasu a optimismu z rodícího se dne. Irenino postupné procitání a opětovné sblížení se s vlastní minulostí jí přineslo velké rozčarování. Vždyť ona je opět v zóně! Sice v nemocnici, ale i ta je součástí zóny. Před ní je návrat domů – jednou, možná, pokud… Než se to stane pravdou, uplynou ještě nekonečné roky!

            Doktor Zimanov se navzdory všem chmurám usmíval.

            – Rád bych vás měl i jako pomocnici, nejen jako pacientku, – řekl jí ve své ordinaci. – Potřebuji lepší personál než ten, který mám, vydržte, navrhnu to ředitelce a uvidíme.

            Irena by ho v tom okamžiku nejradši objala. Že by mohla zůstat v nemocnici? Ať si ji nechají, bude sloužit jako otrok, nejen ubohé Mišurence, všem bez rozdílu!

            Koncem zimy přivezli další dvě zraněné pracovnice. Ležely na zaolejovaných pytlích na korbě, mezi nimi seděla zachumlaná vězeňkyně a přidržovala jim na těle staré kabáty, aby cestou neumrzly. Byly to Žeňa a Pípačka z fabriky, z chemického provozu. Při noční směně unikl plyn z poškozeného potrubí, několik žen se přiotrávilo, ale tyhle dvě se do rána neprobraly. Doktor nad nimi mlčel, špulil rty, kroutil hlavou. Přivolal si na pomoc i doktorku Selskou z dětského oddělení. Prohlíželi pacientky, zkoumali jim tep, tlak, dýchání, nakonec doktor s opatrným optimismem zkonstatoval, že důležité funkce zůstaly neporušeny. Zdálo se, že další osud žen je zapsán v jiné knize, ve které lékaři neradi listují.

            Irena u nich strávila celý den i noc a probraly se až druhý den ráno. Nejprve mladší Pípačka, potom starší Žeňa. Zpočátku se toulaly ve ztracené paměti jako před časem Irena, ale  očividnými skoky se zotavovaly a po několika dnech se už obstojně dokázaly hádat. Obě měly v zóně zvláštní postavení – jejich trest už sice vypršel, ale orgány Dalstroje v Magadanu jejich propuštění zatím odložily na neurčito. Jenom jim uvolnily režim a zařadily je na lehčí práci. Mohlo by se zdát, že společný osud obě zraněné ženy sblíží, ale kdepak. Každý jejich rozhovor skončil filosofickou disputací a hádkou. Energická Pípačka měla na tváři jizvu, jakousi obrácenou vlnu, takže vypadala, jako by měla na tváři věčně připlesknutý úsměv, i tehdy, když s rozhořčením šišlavě vykládala:

            – Já jsem po frontě plnila v továrně plán na sto dvacet procent! Kdyby tak pracovali všichni, už bychom měli komunismus. Nebyly by nedostatky a všeho by bylo víc…

            Žeňa i ve svých padesáti letech znala jen katedru matematiky a v zóně chemickou továrnu na zpracování zlata. Neměla příliš zkušeností s plněním plánů, ale v budoucnosti kdoví, jestli si nepodmaníme i matematiku, říkávala. Pípaččin optimismus zchladila otázkou:

            – Tak mi řekni, při těch plánech, čeho bychom měli víc? Takovýchhle nemocnic bez léků? Anebo pracovních zón? Strážných? Vojáků? Čeho?

            – Co by! Ty nic nechápeš. Bylo by víc oceli, železa, uhlí, dřeva, kanálů, lodí, tratí, lokomotiv... – vypočítávala nadšená Pípačka na prstech, jedna dlaň nestačí na všechny zanedbané úspěchy.

            – Tak tedy dobře, a co z toho má údernice, když bude víc vagonů? Anebo uhlí? Jak si v životě s tím uhlím polepšíš?

            – Jak že, jak…? Zlepší se přece doprava. Pojede víc vlaků, pojedou rychleji a dál. Postaví se víc škol, nemocnic, odvšivovacích stanic. Už dnes máme nejvíc odvšivovacích stanic na světě! Jenom se o tom nikde nepíše. A potom umění, tedy kina a cirkusy, taky divadla. Vysoké školy…

            – A kdo bude v divadlech hrát? Kdo bude ve školách učit?

            – Profesoři a učitelé, ty profesorko přemoudrá. Kdo jiný?

            – Jenomže profesoři jsou tady, v zónách, na Planetě. U nás v zóně hned dva, na lince ve fabrice byla klavíristka, v Magadanu jsou zase herci a zpěváci. Kdo v těch školách bude nového člověka učit?

            – Tohle jsou kontrarevoluční otázky! – vybuchla Pípačka. – Zjevně nechceš diskutovat, ale provokovat. A takovýhle přístup nikam nevede, – rázně ukončila debatu. – Už tolikrát jsem řekla, že se s tebou nebavím, ale protože tě mám za kamarádku, povolím, ty to zneužiješ a já, hloupá, se vždycky nechám vyprovokovat.

            Zaklonila hlavu, uraženě koukala do šedého stropu a zarytě mlčela. Potom ji mrzelo, že rozhovor se Žeňou ukončila předčasně, mohla se trochu poptat na její názory a nachytat ji přímo na protirevolučních postojích. Zkrátka, starším kontrarevolucionářům je třeba ukázat na jejich vlastních slovech, jak se mýlí, a to platí i pro Žeňu.

            Pípačka ví o životě dost. Kdo byl na frontě, profesorka Žeňa, nebo Pípačka?  Kdo prožíval každodenní okamžiky mezi životem a smrtí? Dnes se netrápí tím, že musela bojovat s nepřítelem, dělala to pro vlast. I zuby, komukoli ukáže díru v ústech, zuby mi vytloukli na frontě. To by ještě snesla, vždyť je to její oběť, ale bojovat se svými? V míru? Tohle ji ničí! Všude, kde se objevila, musela něco napravovat. Ve městě, v práci, ve večerní škole… Vždycky byla první, neostýchala se a nabádala, aby pracovali lépe a víc.Výsledek nebyl kdovíjaký, ale nedovolí, aby ji někdo jen tak z rozmaru zpochybňoval.

            – Tak tedy jednu revoluční otázku. Tu doufám smím, – usmívala se Žeňa z vedlejší postele.

            – No tak tedy ano.

            – Jak ses dostala sem? Tak daleko, až z Brjansku?

            – Udali mě,  řekla bez mrknutí oka.

            – Proč?

            – Žárlila na mě Lena. Měli jsme v institutu Ignatia, fešáka, učil matematiku. Rád se mě vyptával, co se dělo na frontě, kde jsem byla, co jsem dělala. Byla jsem v Sevastopolu, v první linii a něčím jsem prošla, říkám. Čtyři holky z Povolží jsme se přihlásily na frontu, protože jsme chtěly bojovat za svou vlast. A vtom jsem mezi řečí pochválila americké auto, studebaker. Terénní nezmar, tolikrát tahal z bláta naše auta. Ignatio nadšeně tleskal, ale Lena se na mě dívala úkosem. Visela na něm, vždyť Ignatio byl jediný muž v institutu, jinak samé ženy a všechny na vdávání. Kde si dnes najdeš muže, když jich tolik leží ve Stalingradu? Samozřejmě, že jsme se kolem něho točily, Ignatio sem, Ignatio tam, Ignatio vodečku, Ignatio cigaretku. Až mě někdo udal, a to mi právě měli dělat přední zuby! Přišili mi nepřátelskou propagandu a zuby v prdeli, – zakončila Pípačka lakonicky. – A ty? – obrátila se na Žeňu.

            – Mně zase započítali manžela.

            – Špiona?

            – Kdepak. Projektoval mosty. Obvinili ho, že kopíruje americké mosty, a tak nás rozdělili. On na sever, já na východ.

            – Aha. A proč je kopíroval?

            – A proč jsi ty chválila americká auta?

Pípačka zamáchala rukama, jako by odháněla dotíravé mouchy.

            – Je to celé popletené a nechceme se poučit. Děláme stále tu samou chybu, pořád jsme málo aktivní. Chápeš? Potřebujeme víc aktivity, víc výkonů. Čím lepší výsledky, tím vyšší je tvoje hodnota. Čím vyšší je tvoje hodnota, tím víc se tě bojí. Čím víc se tě bojí, tím lépe se ti kráčí vzhůru. Až jednoho dne na tebe tví nepřátelé nedosáhnou. Kdo by tě potom udal? Nikdo. Všichni se tě budou bát!

            – Pípačko, kdo by se tě dneska bál? Stáhli z nás večerní róby a hodili nám prašivou pytlovinu, polili nás špinavou břečkou. Když tě jednou takhle poníží, už si tě nemůžou vážit, natož se tě bát. To se příčí. Nic tě zpátky na nohy nepostaví, ani práce, ani subotniky, ani brigády, ani splněné plány…

            – Strašné, strašné! – zaskučela Pípačka a rozhazovala rukama.

            – Staré, předrevoluční myšlení! Nepochopená doba! Všichni křičí – jdeme vpřed! A přitom přešlapují na místě! Kdy se tohle změní? Kdy lidé konečně revoluci pochopí? Sestro Ireno, řekni něco, ty jsi cizinka, co si myslíš o úloze jednotlivce ve společnosti?

            Střapatá hlava s těkajícíma očima působila neklidným dojmem. A navíc ta usměvavá jizva – Pípačku jaksi nebylo možné brát zcela vážně.

            Naklonila se k ní a šeptala tak, aby to slyšela i Žeňa:

            – Pípačko, já chci jet domů. Za mužem a za dcerou, také za mámou. Potřebují mě víc než tahle nemocnice. Chci jet domů…

            Potom jí oběma dlaněmi stiskla povislé tváře a klidně hleděla do jejích vibrujících očí. Pípačka se opírala o poskládaný zimní kabát, který sloužil jako polštář. Vytřeštila oči. Chvíli pozorovala Irenin obličej, hledala v něm nějakou podlost nebo zradu. Náhle na to přišla a vykřikla:

            – Tady ji máš, špionku! My sedíme za nic a jsme spokojené! Ona tu pyká za špionáž a chce jet domů!

            Poslední slova křičela roztřeseným hlasem a přitom rukama mlátila do přikrývky. Plácala jimi plná bezmoci, zklamání a nakonec se sesula a rozplakala se. Žal jí roztřásl duši i hlas, hřbetem ruky si utírala slzy a z krku jí vyskakovalo neovladatelné hyk, hyk… Když se uklidnila, přiznala se, že nedávno jí napsali z práce. Těší se, že ji určitě brzy propustí, vždyť to musí být omyl, aby zavřeli frontovou vojačku. Opravdu, a nejnovější zpráva, poslouchejte, Ignatio si vzal Lenu za ženu a odstěhovali se do Moskvy…

            Opět propukla v usedavý pláč, plakala, téměř se dusila, ne a ne ztichnout. Už se zešeřilo, unavená usnula mezi vzlyky, jen občas jí škublo v propadlé hrudi. Irena vstala a chtěla odejít, ale Pípačka sebou trhla a vykřikla ze sna. Přidržela ji za kostnatá ramena a opatrně ji posunula doprostřed postele. Pípačka ve spánku zašátrala, hledala nějakou oporu, našla si Ireninu ruku, stiskla ji a přiložila si ji k obličeji. Spala jako dítě.

            – Vidíš, nestačí mít pravdu. Musíš vědět také to, kam tvoje pravda patří… – řekla Žeňa.

            Otevřely se dveře a do tmavé místnosti vešla hřmotná sestra Tamara. Rozsvítila slabou žárovku a pacientky se probíraly z odpoledního odpočinku. Irena si vzpomněla na Ženina slova o pravdě, ale mezitím se jí zcela vytratil jejich smysl.

 

 

IV.

 

– Hotovo? – vříská Anin hlas z husté bílé páry v kuchyni. Naléhavá otázka patří Ženě a Ireně a hlavně jejich nádobí. Vedoucí kuchyně je nevlídná a nekompromisní, nevyplácí se si s ní zahrávat. Drží v hrsti všechen personál, od zlodějských pomocnic až po profesorku Žeňu a Irenu, stačí dobře míněná stížnost a kterákoli z nich letí přes palubu. To si žádná pomocnice nepřeje, vždyť kuchyně je pro ně nepochybně záchranným člunem.

            – Hotovó! – zazpívá jí Irena zpátky.

            Proč se Žeňa netěší domů? Jejího muže nedávno propustili na svobodu. Taková zpráva změní každého vězně a zasáhla i Žeňu. Hodně o tom mluvila, zářila radostí a podala si novou žádost o propuštění. Ubíhaly dny i měsíce, odpověď nepřicházela a radost pomalu uhasínala, sesychala a postupně se změnila na nevrlost.

            Znovu se přiřítila Aňa. Postavila se před polici s rukama v bok a prohlížela si nádobí.

            – Některý má díru, – vyštěkla, jako by díru vyrobily ony. Prudce popadla hrnce jeden po druhém, strhávala je z police a každý obrátila dnem proti oknu, aby ho prozkoumala. Děravý byl třetí v řadě. Opravdu, proti světlu byla dírka zcela očividná.  – Syčí, hoří, pálí mi plotnu, zmrd. Kdoví, kdy přijede Jerofej.

            – I Šota to umí zalepit, – vyhrklo z Ireny zcela bez jejího přičinění. A čekala na reakci.

            – Šota, Šota… – hudrovala Aňa a zkoumala další hrnec. – Tak ať… a není to tvůj šamstr? –  zeptala se a na odpověď nečekala, otočila se a už dupala bagančaty do kuchyně.

            – Je, co by ne, – dychtivě odpověděla Žeňa za odcházející.

            Irena zatnula zuby a vrátila se ke korytu.

            – Co se zlobíš. Jsi samá odměna! – usmála se na Irenu, ale vůbec nic nechápala.

            Irena byla dopálená. Kam se poděla Ženina někdejší moudrost a shovívavost?

            – Chtěla jsem ti pomoct, – řekla na svou obranu. – Když zavolají Šotu opravit hrnce, máš ho na pár dnů pro sebe…

            Irena na to nic neřekla, raději se kousla do jazyku. Anina zmínka o šamstrovi ji z míry nevyvedla, vždyť je to jen bývalá kriminálnice. Není divu, že její prostý svět se velkopansky rozvaluje akorát tady, mezi ostnatými dráty. Ale Žeňa?

            Doma v Kežmarku se v jejich společnosti takhle nemluvilo. Vztahy se především prožívaly a o mnohých věcech se mluvilo jenom v náznacích. Tak to bylo i v jejich učitelské rodině. Jednou se nemotorná hospodářka Macková v Levočských lázních neohrabaně zeptala Ireny, a to přímo před doktorem Grochem, jestli Jurkanin bude Ireniným amantem. Nad její nehorázností se Irena začervenala a studem by se nejraději propadla pod zem. Lékař viděl její rozpaky, upravil si límec na bílé košili, odkašlal si a taktně odešel do své ordinace. Proboha, jaký Jurkanin, jaký amant?  Přisuzování vztahů tímto způsobem hodnotila jako venkovskou neotesanost. A Jurkanin? Mladý pomocník v lázních, poskok, člověk pro všechno. Měl rozložitou postavu, ale výškou ho Irena přesahovala, a už to ji od něho odrazovalo, nemusel ani otevřít pusu. Nepřišla na chuť jeho humoru a jeho pokusy o sblížení považovala za venkovskou prostotu. Zkoušel na ni všelicos, vyvaloval oči okované hustým obočím, vystavoval na odiv mládenecké přednosti – mohutné ruce, silácká gesta, houpavou chůzi, brrr, běhal ji z něho mráz po zádech. A že amant!

            Kolik let uběhlo od těch dob, kolik lidí se jí mihlo před očima! Ta doba pohltila jednu válku, Ireninu cestu na Planetu a osm nekonečných let v povodí Kolymy na zemi plné zlata.

            Z kuchyně opět doléhá hádka. Z křiku se dalo usoudit, že některá pomocnice nasypala kroupy do nesprávného kotle. Teď na sebe vykřikují a těžkým vzduchem létají vulgární nadávky. Zasáhla Aňa svým vřískotem a ostatní hlasy ztichly. Procedura je jasná, kotel musí přečerpat. Pokud se do něj omylem dostalo více krup, nemůže stát u pravého okénka, ale u levého, privilegovaného. To přece ví každý hlupák.

            Irena nakoukla do chodby spojující přípravnu s kuchyní. Hned na rohu trčel pohybující se čumáček slídícího potkana. Čmuchal, slídil, jako by tipoval, zda se mu vyplatí přeběhnout křížem krážem přes místnost. Ohnala se hadrem a zvědavý tvor zmizel v tmavé díře.

 

Barák číslo dvě   

 

I.

 

V baráku číslo dvě, podobně jako ve všech ostatních, je dvě stě padesát míst. Není to žádná náhoda, že je jich právě tolik, ani o duši méně, ani více. Dvě stě padesát je magické číslo, je úředním pomocníkem, přímo až zaklínadlem. Pozoruhodné na něm je, že přestože se s ním pracuje, není nutné znát ho příliš důkladně, ba ani čísla, která mu předcházejí, dokonce není třeba ovládat žádné početní operace, jako je násobení a dělení. S číslem je zapotřebí umět pracovat, což platí zejména pro dozorce, jimž běžné počítání dvojciferných čísel zatím dělá problémy. Ještě víc to platí pro úplné začátečníky, kteří mají za sebou jen krátký kurz rozlišování nepřítele a počítání na jedné ruce, zkrátka, pokud jde o analfabety. Pro úplnost je nutné dodat, že magickou dvě stě padesátkou svět nekončí. Za ní následuje mnohem tajemnější číslo – rovná tisícovka. Často se říká tisíc sem, tisíc tam, ale opravdu pracovat s tímto obrovským číslem dokáže málokdo. Pokud v zóně nastane případ, že dozorci potřebují počítat do tisíce, zpravidla už přivolají někoho s ukončenou základní školou, nejčastěji Naďu či Olu, v nejhorším i posměvačnou Parasku.

            Analfabetické počítání do dvě stě padesáti prý v revolučních dobách vymyslel sám Felix Dzeržinskij, zakladatel Čeky, aby ulehčil počítání zajatých buržoustů, kulaků a jiných nepřátel mladé sovětské moci. I velcí pedagogové by tu jednoduchost obdivovali. Celý fígl spočívá v rychlokurzu počítání do pěti – jeden, dva, tři, čtyři, pět. Kolik prstů, tolik čísel. Bystřejší voják si početní úkol osvojí rychle, jednu dlaň použije na počítání prstů, ukazováčkem druhé ťuká do jednotlivých prstů, aby se nezmýlil. Párkrát si to zopakuje a za chvilku je vyškolený, a hned může stavět zajaté nepřátele do řad – co voják, to prst. Jeden, dva, tři, čtyři, pět, pět prstů – pět nepřátel.

            Když voják nebo dozorce zvládnul první lekci, nakreslil na papír pět čárek a postup zopakoval. Jeden, dva, tři, čtyři, pět – a prvních pět nepřátel přeškrtnul dalšími pěti. Obrázek s pěti svislými čárkami přeškrtnutý pěti vodorovnými se nazýval kastlík, dohromady jich tedy bylo deset. Pět kastlíků byla kopa a každý počtář už spočítal, že měla padesát členů. Pět kop představovalo hromadu, rovných dvě stě padesát duší.

            Počítání do pěti zvládnul každý poměrně rychle, dokonce i Paša, známý svým nepřátelstvím k vzdělancům i k vzdělávání.

            Takhle počítali vězně při nástupu do vlaku už v polském Samboru. Vinou drobných chyb při zápisech čárek museli vojáci počítání mnohokrát opakovat. Nervózní stavěli vězně po pěti, posouvali je dopředu, potom dozadu, jenomže se spletli a začali znovu. Kastlíkový systém se čerstvě vyškoleným dozorcům vzpíral, marně počítali čárky a přeškrtávali je novými, pokaždé nějaký čertík vystrčil růžky a jejich práci zmařil. Vystrašeným vězňům se zpočátku zdálo, že počítání podléhá neznámému utajení anebo šifrování, ale nikoho nenapadlo, že mladí pohůnci tisícovek lidí na východ neznají jiná čísla než ta, co jsou jasně deklarována na dlani jedné ruky. Po setmění se počtářské znalosti ozbrojeného doprovodu ještě víc zhoršily. Dva vězni nekonečné počítání nevydrželi, nejprve odpadnul jeden Polák. Odtáhli ho po sněhu do baráku zostřeného režimu a místo něho přivedli čerstvého vězně, aby počty seděly bez jakýchkoli pochyb. Když odpadnul druhý, už se jim to zdálo podezřelé, proto než ho odtáhli, párkrát do něho kopli, aby se přesvědčili, jestli nesabotuje jejich počítání. Nato se přihlásili dva Němci z Gelnice, nabídli své počtářské služby, a když dozorci usoudili, že v tom není utajený záměr, počítání povolili. Gelničané spočítali nastoupený transport za čtvrt hodiny a všichni mohli s úlevou do dobytčích vagonů nastoupit.

 

II.

 

Baráky v zóně jsou navlas stejné. Poschoďové pryčny jsou rozmístněny do dvou řad. Jedna vpravo, jedna vlevo. Mezi stěnami a pryčnami je úzká ulička, středem baráku mezi pravou a levou řadou zase širší. Uprostřed trůní velká hliněná kamna s litinovou deskou, kolem nich jsou dřevěné stojany na sušení oděvů. Vzadu v rohu stojí paraša, sud od nafty s rolí obrovského nočníku pro případ noční potřeby, nebo i denní, když venku zuří vichřice.

            Irena se uchýlila na svou pryčnu a z hlavy vypustila Žeňu i její dnešní bláboly. Rukavice schovala do kouta, posadila se a šustící sláma v ní vyvolala pocit vytouženého soukromí. Teď si všimla sazí na rukou. Ze začouzených hrnců se zažraly tak hluboko, že umýt ruce dočista nebude jednoduché. Marně je máčí celý den ve vodě, bez mýdla jsou dlaně sice čisté, ale zůstanou posety černými vráskami. Na sobotní návštěvu by přišla ráda jako bývalá zdravotní sestra – čistá duše, čisté ruce, takhle si chce vzít syna do náruče. Před chvílí si otřela od roztálých vloček mokrý obličej a přitom vůbec nepomyslela na saze, rukáv blůzy je od nich celý černý.

            Poprosí o zrcadlo, zlodějky se jí snad nevysmějí. Nemá nic na výměnu, u chleba byla krátce, potom musela k nádobí a kdo jí uvěří, že jde z kuchyně a nic neukradne? Zrcadlo se v baráku půjčuje, ale něco za něco. Potřebuje hlavně mýdlo, to svoje vymydlila a zbývající kousíček jí před týdnem někdo ukradl, když si ve studené vodě oplachovala obličej. Nové bude možná za měsíc, pokud ho přivezou. Teď by ale pomohlo trochu sádla, to zažrané saze rozpustí, zbytky utře do hadru a ruce si umyje horkou vodou z kuchyně. Jenže sádlo na ruce nezíská jen tak a s černými prsty nechce sahat pod matraci, má tam poklady, co vezme do Bujčanu. Dělá jednu hloupost za druhou, proč tak lacině prodala kuchařské velitelce zprávu, že Šota umí opravovat děravé hrnce? Mohla se udělat důležitou, vymyslet si průpovídku o drátování, potom do toho zamontovat výjimečného Šotu a požádat o odměnu. Mohla navrhnout chleba se sádlem, to je neškodný a pochopitelný požadavek.

            Odhrnula slámu a zkontrolovala dary určené na sobotní cestu. Jsou tam, nezmizely, kriminálnice mají před ní jako před bývalou medsestrou jakýs takýs respekt. Opřela se o prkennou stěnu a sledovala čerstvě dokončenou výšivku na stěně u nohou. Je to kousek tmavohnědého silného plátna se stejně tmavou výšivkou letící labutě. Výšivka na první pohled vypadá jako pro slepce, všechno je v jedné barvě, podklad i nit, a přece má zajímavé kouzlo. Teď, když je stará pytlovina napnutá, labuť působí jako vytesaná do skály. Vyšívala ji po večerech celé týdny a pozítří ji vezme do Bujčanu, daruje ji Kátě.

            Prostou Káťu objevil před třemi lety Šota a stala se Ireninou spásou. Přijala jejího syna Ivana jako svého, přitiskla si ho na bílé prsy a zachránila ho před táborovým hladem. Kojila ho, houpala, s vlastními dětmi ho proháněla po kuchyni a neduživé dítě z lágru vyrostlo. Dobrosrdečná Káťa ani nepostřehla, jak Irenino zoufalství proměnila v naději. Jenomže tříleté děti se musí vrátit do zóny. Táborové děti jsou státní, ty tříleté rozdělují do dětských domovů na Pevnině… Po někdejším hladu se tedy ohlásila nová katastrofa.

            Návštěvy má Irena povolené, přirozeně, jen za dobré výsledky a včera jí velitelka strážní služby Kiša Golubovová březnové povolení vystavila. Proto teď štrachá ve slámě a kontroluje drobnosti, má trochu cukru i tabák pro Kátina muže. Opět se cítí jako matka, uvidí svého syna. Když na něho pomyslí, pokaždé se jí vzrušením zrychlí dech, ale stačí, že se setmí, že usíná na své pryčně, a už se přemáhá, aby se žalem nezadusila. Proč dnes do ní Žeňa zaryla tak hrubým způsobem? Mají málo společného trápení? Anebo si se svým úsměvem chtěla zahrát na světici Xeňu?

 

 

III.

 

– Tahle plavba skončí a bude lépe, – utěšovala Xeňa bezvládnou Irenu v dusivém podpalubí lodi. Plavily se z Vladivostoku do Magadanu, a když se Xeňa doslechla o Irenině nešťastném porodu ve vlaku, přisedla si k ní, držela ji za ruku, přikrývala ji spolu s Katalin, mezi ruskými ženami pro ni sháněla kousky chleba a počítala dny do příjezdu na pevnou zem.

            – Ještě pět dnů, ještě čtyři, tři… a potom vyjdeme ven, bude svítit slunce, ucítíš čerstvý vítr a bude ti lépe. Jistě tam mají i nějakou ošetřovnu.

            Irena dýchala zkažený vzduch podpalubí, dusila se, ne a ne se zmátořit po těžkých horečkách. Držela se podaných rukou, jednou to byla Katalin, jindy Xeňa a cítila, jak jejich hojivé teplo putuje do jejích žil a vrací ji zpět mezi živé.

            Ošumělá loď Felix Dzeržinskij dorazila do Magadanu koncem srpna. V chladném sibiřském létě moře bouřilo, vzpínalo se a zas klesalo, dosahovalo až k obloze s temnými mraky. Vodní tříšť z hřebenů vln pronikala do vzduchu, do očí, do šatů, studený slaný vzduch byl všude, i hluboko v podpalubí. Zničený oděv ženám navlhnul a třásly se zimou. Spásonosná pevnina se na první pohled zdála vykoupením, všichni věřili, že na souši je už nemůže postihnout nic horšího, než bylo putování na konec světa.

            Až později se Irena z útržků hovorů dozvěděla, že poslední večer se někde na lodi odehrál nepříjemný incident. V některé tmavé chodbě se strhnul křik následovaný voláním o pomoc. Xeňa tam vběhla, ale někdo ji zasáhnul nožem a zahnal zpátky. Tři nebo čtyři příšery křičící ženě zacpaly ústa, marně se seběhly i další, muži je rozehnali kopanci a hrubými nadávkami. Xeňa si ovázala krvácející ruku hadrem a běžela pro pomoc.

            Dozorci se bavili na palubě, také oni měli nebezpečné plavby plné zuby. Xeňa se jim nezdála. Co chvíli tu vřískají nějaké ženštiny, kdesi vpředu prý rodí žena, hubatá bába se bezostyšně dožadovala teplé vody. Proč rodí právě teď? Neumí počkat do zítřka? Bábě museli zacpat pusu, a už je tu druhá, kdo to má poslouchat?  Modrooký mládenec v uniformě se na vystrašenou Xeňu usmál, těžko říct, co si myslel o další neodbytné babizně, líně vstal a prosící Xeňu nečekaně kopnul do břicha. Spadla zpátky ke schodům, jen taktak, že se chytla zábradlí a neskutálela se do podpalubí.

            Znásilněné ženě se podařilo utéct až ráno. Vyběhla na palubu v potrhaných červených šatech a s rozcuchanými vlasy, jednou rukou si zakrývala odhalená prsa, druhou si pomáhala u železného zábradlí. Rozběhla se k okraji paluby, vyskočila k ramenu jeřábu na spouštění záchranného člunu, vyplašila hejno racků a vzápětí se vrhla mezi ně. Skřehotaví rackové se rozletěli na všechny strany, ženin křik se zaryl do vzduchu, na okamžik přehlušil skřehotání ptáků i hukot moře a spolu s ní zmizel ve vlnách.

            Zpráva o incidentu se rychle rozšířila po celé lodi. Kam se to po úmorné cestě dostali? Zděšené ženy chodily za dozorci, ale oni jen máchli rukou, na co skákala přes palubu, hlupačka. Teď nastanou zbytečné starosti, osoba bude chybět v seznamech a jim přibude práce. Když nepochodily u dozorců, vyhlédly si námořníka u záchranných člunů. Dvě Rusky mu objímaly kolena, aby něco udělal aspoň on, mají přece záchranný člun! Starý mechanik v zaolejovaných montérkách se vymluvil na jiné povinnosti. Kdyby se měl starat o každého hlupáka na této lodi, nikdy by do cíle nedopluli. Lhostejně se opíral o rezavou stěnu strojovny a právě něco vykládal zvědavým vězňům v umouněných civilních oblecích. Nenechal se vyrušit křikem žen ani jejich škubáním za tlusté kalhoty. Stál s hořící cigaretou uprostřed prosících žen, vypouštěl kouř nad jejich rozcuchané hlavy a po chvíli, když mu došla trpělivost, setřásl je ze sebe jako otravný hmyz. Vyndal cigaretu z pusy a s úšklebkem recitoval:

 

            – Kolyma, Kolyma, čudnaja planeta, dvenadsať mesjacev zima, ostalnoje leto…

 

            Planeta! Ona byla cílem půlročního putování! Námořník svůj výklad doplnil zprávou, že Magadan je jen přístav, město s úřady, distribučními tábory, sídlištěm, ale také s divadlem! To všechno slouží pro správu desítek, stovek táborů. Čudnaja planeta. Jinak tu není nic.

            – Jenom ptáci a ryby, – smál se. – Potom ještě náš Felix Dzeržinskij a možná nějaké letadlo, pokud sem doletí, – ukázal prstem na šedou oblohu.

            Jenomže ani ponurý Magadan ještě nepředstavoval konec ztraceného světa. Na severu, za hradbou hor, vážení cestující, tam pramení desítky řek a společně tvoří rozsáhlé povodí největší z nich, Kolymy. Je to země temných hor, nedostupných dolin, tisíců kilometrů meandrujících řek, nekonečných bažin se svou vzornou matkou Kolymou. Všechny vody se s pomalou a neodvolatelnou určitostí valí k polárnímu kruhu a potom dál na sever.

            – Tam pojedete, – řekl a cigaretou ukázal směr budoucí cesty. – Tam vozíme všechny.

            – Ale ona, ona…! – zuřivě křičela Xeňa a ovázanou rukou s krvavými fleky ukazovala na rozhněvané moře.

            Muž přimhouřil šikmé oči a plivnul cigaretové sliny hned vedle ní.

            – Jaká ona? – řekl. – To není ona. To jste vy! Všechny do jedné, – řekl bez jakéhokoli zveličování.

            Planeta Kolyma… Skutečnost, že sem z pevniny nevedly žádné cesty a jediný přístup do prokletých končin znali jen stěhovaví ptáci a mořské ryby, dělala z tohoto města ostrov neuvěřitelné osamělosti. Lepší název než Planeta se mu nedal vymyslet…

            V poskakujícím nákladním autě se pod plachtou ženy tiskly k sobě a ohřívaly se navzájem. Irena cítila teplo Xenina ramena, cítila v ní oporu a naději, že jejich sblížení ji může zachránit. Xeňa seděla bez pohnutí. Ovázané rány na ruce si nevšímala, pozorovala ustrašené ženy naproti a k velkému překvapení se usmívala. Nedůtklivý úsměv v tak velkém strachu zpočátku působil jako vítězství. I další dny v distribučním lágru dával jakousi naději, že Xeňa zná návod, jak nad surovostí divného světa zvítězit. Jenže Xeňa se svým úsměvem zkameněla. Už to nebyl úsměv, spíš úšklebek a naznačoval něco znepokojujícího, vždyť ani třetí, ani čtvrtý den nic nejedla. Ležela na pryčně, dívala se do stropu, a i před Irenou kroutila hlavou, jako by předem věděla, co jí chce pacientka z lodi říct. Nakonec Xeňa svůj záměr prozradila:

            – Moje noha tuhle pekelnou bránu nepřekročí, – zašeptala a stiskla Ireninu dlaň. – A ty mi pomůžeš…

            Mnohé obyvatelky magadanské distribučky s ní trávily nekonečné dny čekání a žádná ji nepřesvědčila, aby něco snědla. Xeňa mlčela, slábla a pomalu odcházela. Irena si zoufala. Ještě nedávno byla její oporou a nadějí, a jak rychle se jejich role vyměnily. Poprosila Danutu, aby ji povzbudila ona, je starší, zkušenější, třeba na ni Xeňa dá.

            – Když se usmívá, asi je jí dobře, – ukončila Danuta debatu o Xenině záchraně. – A ty ještě budeš potřebovat hodně sil pro sebe, – řekla nakonec jako výčitku.

            Xeňa už Irenu nevnímala. Občas otevřela oči, ujistila se, že je u ní, jemně pohnula dlaní a opět je zavřela. Neposlouchala křik, mumraj, hádky ani nářky žen, nic.

            – Ukradli mi chlebááá…! – ozval se jednou podvečer zoufalý plačtivý hlas z kouta baráku. Ireně problesknul hlavou její nedávný hřích z vlaku, také ona tehdy snědla chleba, co jí nepatřil. Trhla sebou, pocit viny ji opět připravil o klid a hned nato pocítila křečovitý stisk ruky. Xeňa spala, svírala Ireninu dlaň a její svobodný úsměv se pomalu měnil na masku.

            Tak je Xeňa opustila. Tolikrát si o ní povídaly, tolikrát hledaly příčinu jejího zvláštního chování, na nic nepřišly, neuměly se shodnout, jestli její odchod byl vítězstvím nad vězniteli, anebo naopak, prohrou na samém začátku.

 

IV.

 

Společné posezení je nejpříjemnější u velkých zděných kamen uprostřed baráku. V době bouřky jsou místa u kamen obsazena od rána do noci, jindy je všechno obloženo promočenými a propocenými svršky a válenkami. Na dusivé výpary z vatovaných kabátů je třeba si zvyknout, jinak by se posezení u kamen stalo pekelným trestem. Fajnový nos zde nemá místo, kdo chce po večerech vyšívat, nemůže mudrovat nad tím, co všechno se vypařuje z uplakaných hadrů. Také březnový buran semknul několik žen kolem slabé žárovky. Seděly na nízkých špalcích, oči zabořeny do svých pláten z pytloviny, jen Tinda měla v rukou jemnou šedou látku z pytle od mouky. Tinda je v zóně privilegovaná. Posedí si s ženami, ale každá cítí její odstup i obavy, které kolem sebe táboroví chráněnci šíří. S nimi člověk nikdy neví, jak na tom je. Je to jako hra s divokou kočkou: přede ti, přede, a najednou ti zatne drápy do obličeje.

            – Irena jde v sobotu do Bujčanu, – ohlásila prostořeká Saša všeobecně známou novinu. – A přímo na synovy narozeniny, pátého března mu byly tři roky!

            Saša si nikdy nesedne, jen postává, pozorně poslouchá, ženám se dívá na zhrublé prsty, sleduje, jak zápasí s jemnými i silnými nitěmi, předvídá, jakým směrem se bude ubírat nový vzor, radí jim a vzápětí chválí jejich trpělivost a šikovnost. Dalo by se o ní říct, že je kibic mezi vyšívačkami. Má dobrou paměť, v hlavě udrží všelijaká data, důležitá i zbytečná, zapamatovala si jména a příběhy všech žen, i těch, které se v jejich zóně jen mihly a potom se v pavučině jiných zón ztratily. I po roce umí lidské osudy dopodrobna převyprávět, nic z nich neubere, a pokud přidá, tak jen proto, aby každé ženě, která si to zaslouží, vylepšila tvář.

            Dlouhou chvíli při pozorování vyšívaček si krátí tak, že jim upravuje vlasy. Na nic se neptá, jen se ujme práce, natáčí ubohé chomáčky na dřívko, dřívko na konci rozštěpí a do mezírky zasune koneček vlasů. Potom nasliní prst, natře jím cívku a vyrobí lokýnky. Neodeženou ji, své zkrášlování každá snáší klidně a pro Sašu je to velká odměna.

            Teď na ni Tinda vrhla nevrlý pohled, posunula si brýle na nose a gestem naznačila jejich důležitost. Brýle mají pro vyšívačky cenu zlata, kolují po baráku a jsou nerozlučně spjaté s dobrou vůlí jejich majitelky. Překvapeně se zeptala:

            – A to ji pustili?

            – No a?

            – Děcku jsou tři roky, mělo by jít do domova! – prohlásila Tinda.

            – Ale Káťa si ho chce adoptovat, – oponovala Saša.

            – Podívejme se… rozdávat děti po vesnicích, – zahudrovala Tinda.

            Ženy mlčí. Vědí, že Irena se musí rozhodnout. Buď syna nechá Kátě, anebo jí ho vezmou do domova. Nikdo teď nechce být v její kůži.

            – V listopadu jí návštěvu zatrhli… – zmínila Saša jeden Tindin nevysvětlený čin a raději od ní odstoupila stranou, aby se pojistila proti nečekanému útoku.

            Tinda nezapomíná. Stalo se, že na podzim jí Irena zkřížila cestu. Byla to taková aféra s chlebem. Irena společně s Pípačkou krájely chleba pro celý tábor. Když se této důležité funkce ujaly ony dvě, přestaly stížnosti na nestejné kousky a ve skladě najednou neměli starosti s chybějícími bochníky. I přesto jim Tinda důvěrně pošeptala, že chleba krájejí špatně. Ani závaží prý nemají v pořádku a měly by s tím něco dělat. Ženy převážily závaží, nic mu nechybělo. Počty chleba seděly, nakrájené kousky také, tak co od nich chce?

            To se ukázalo za pár dnů, když jim ráno chybělo šest bochníků. Všechno sedělo na gram, nakrájené kousky i počet pecnů, kam se tedy poděl chybějící chléb? Tehdy jí za trest zakázali návštěvu a Pípačku přeřadili do kuchyně k nádobí. Pípačce to nedalo. Poradila Ireně, aby převážila pár bochníků večer při převzetí i ráno před krájením. Světe div se, opravdu, chleba se do rána odlehčil o pár gramů… no a chlebovou agendu v hlavním skladu měla na starosti právě Tinda. Jistě věděla o tom, jak ve skladu den předem namáčely chleby do vody a v kuchyni je potom uložily na police ke kamnům. Nějaký bochník si takhle ve skladu ušetřily a odnesla si to Irena s Pípačkou.

            – Trestat děti by mělo být zakázané, – řekla rezolutně Irma. – Když vyhodili z nemocnice ji, budiž. Ale dítě? Proč trestat dítě?

            – Co to pleteš, katoličko? – obořila se na ni Tinda. – Koukni se na zlodějky! Rychle, rychle na plot a nadělat děti! Zlodějkám se nedivím, ale Irena?

            – Nepustit matku k děcku! – urazila se Saša. – Co ty víš o dětech?

            Tinda znervózněla. Sklonila se níž k plátnu a její jehla se rozkmitala rychleji. Měla pěkně zaoblené prsty, zdravé a růžové. Ne jako ostatní ženy – popraskané, černé, s drsnou kůží, bez citu.

            – Vím své! A o každém! – řekla výhružně.

 

 

Tinda je privilegovaná, je třeba si na ni dávat pozor. Privilegium si ji našlo jednoduše. Velitelka strážní služby Kiša Golubovová si všimla její vyšívané bufajky a pořádně ji to zarazilo. V zóně doposud neviděli, aby si někdo svůj špinavý a otrhaný kabát upravil a dokonce ozdobil výšivkami. V určitém smyslu to mohla být i provokace! Kišina zvědavost byla mocnější než podezření na nekalou činnost, proto vyslala pomocnou dozorkyni Naďu, aby vyzvěděla, co tím vyšíváním Němka zamýšlí. Zanedlouho Naďa podala hlášení. Výšivky byly nejen na kabátech, ale také na košilích, sukních, dokonce i na ušmudlaném a rozpadajícím se spodním prádle. Kiša se zpočátku vyděsila. Nebude v tom nějaká utajená konspirace? Nepočítají s tím, že kdyby náhodou utekly, mají poklady na výdaje oblečené přímo na sobě? Ničemu nelze věřit, nic není jednoznačné, všude kolem číhají nejasné záměry!

            Podezření se nakonec nepotvrdila a netypická situace ji přivedla ke skvělému nápadu. Přemluvila svého Vasila, zástupce hospodářského velitele, a pro Tindu upekli nové úkoly. Vasil jí díky svému obchodnímu duchu obstará plátno, nitě a jehly a ona bude vyšívat a držet zobák, jasné? Jasné. Zařadili ji do skladu potravin, dostala svou osobní židli a začaly její šťastné táborové dny.

            Hlavní výhrou privilegovaných žen je levé okénko v jídelně, tam se chodí pro vylepšené vařené jídlo, tam se vychutnává slibné šplouchnutí do misky a odnášení zaručeně hustého spodku. Drobným nedostatkem privilegia je, že dotyčný musí své potěšení tajit, musí se tvářit bolestně, utrápeně, někdy je dobré i trochu kulhat nebo si přidržet náhle rozbolený bok, zkrátka, v žádném případě nesmí vybočovat z řady. Svůj navýšený příděl musí sníst v tichosti, bez mlaskání a spokojeného funění, misku musí zvonivě vyškrabat, vylízat, ze stolu shrnout do dlaně drobky, lačně je do sebe hodit a potom se neméně lačně rozhlížet kolem.

            Byly doby, kdy si Tinda nanosila kůrky chleba do baráku a potom je v noci tajně chroupala. Chroupání se však nedalo zatajit. Do hladového ticha se ozývalo jako bourání starého domu. Přikrádalo se večer co večer, budilo ženy ze sna, spouštělo v hrdlech přebytečné sliny, jež potom dráždily žaludek, a stávalo se noční můrou. Saša to nevydržela. Vyčíhla, kdy má Tinda službu, sáhla pod slámu a skrýš s chlebem odhalila. Přivedla ostatní ženy a kůrky připravené na noční hodování spořádaly rychleji, než by to udělaly táborové myši.

            Tinda kapitulovala a nakonec ženám občas něco obětovala, kousek chleba, bramboru, trochu cukru. Před lety například chyběly jehly, ženy si je vyráběly z drátu. Takové šití bylo hotové utrpení a tak i vypadalo – hrubé neforemné stehy, i když nakonec se ukázalo, že i nemotorný steh má své kouzlo. Říkaly mu čuvaš, podle kterési vzdálené národnosti. Když od zásobovače Vasila získala Tinda vzácné jehly, myslela i na ostatní ženy a několik jich rozdala. Není tedy možné jenom ji soudit, ale v žádném případě nelze zapomínat na ostražitost!

 

V.

 

Z kouta od zlodějek se ozvala hádka. Příliš dlouhé posedávání v baráku jim očividně nepřináší užitek a vyvolává mezi nimi hádky. Saša si na chvíli zacpala uši a potom navrhla:

            – Jdeme k Ireně!

            Ženy byly předem dohodnuté, zdvihly se, obstoupily Ireninu pryčnu jako pět sudiček. Postrkávaly se, každá chtěla být co nejblíž, každá chtěla něco říct. Dovlekla se i Tinda, ale určitě jenom proto, aby si s Irenou promluvila německy.

            – Tak a teď mluv! Pustili tě za Ivanušou? – vyzvídala Saša.

            Než se Irena stačila nadechnout, pridurka Nasťa spatřila na její tváři černý flek.

Naslinila prst a přejela jí po čele.

            – Jsi celá od sazí!

            Irena si utřela čelo rukávem blůzy a přikývla:

            – Pustili mě. Jdu v sobotu ráno.

            – Do té doby vítr ustane a v deset jsi tam, – řekla Nasťa.

            Pridurky šly nejednou do Bujčanu pěšky. Když je zapotřebí přinést ze vsi něco menšího, nepošlou tam nákladní auto, ale pridurku se strážným.

            – Ale když zafouká, pozor na obličej, severák fouká na levou tvář. Mysli na to. A hlavně na nos!

            – A jak Ivanuška vypadá? – vyzvídala Saša.

            – Bože, jak jsi hloupá. Vždyť tam ještě nebyla, – pohoršovala se Ala.

            – Aha, ale předtím už byla, ne?

            Přišla i Danuta. Napadala na jednu nohu, možná kvůli tvrdé lavici anebo stářím, nejstarší vězeňkyni ustoupily. Ve skomírajícím světle byla bledá, ale usmívala se a na šňůrce držela dvě malé věcičky. Botičky!

            – Abys tam nešla zbytečně, – řekla. – Tohle synáčkovi doručíš a řekneš mu, že je to pozdrav z Polska, od tetky Danuty.

            Kožené botičky! Malé, drobné, nádherné botičky. Saša nadšeně ječela, zakrývala si oči. Botky byly jako malý zázrak, přesná zdrobnělina letního táborového bagančete!

            Irena se podívala na bagančátka a ten nápor nevydržela. Kostnatou Danutu objala a utírala si slzy. Myslela na jejího Ivanušu, jaký krásný dar! Ostatní ženy také ledacos přinesly: kousek bílé látky, opravdovou kovovou lžičku, kožešinku… Čím si vysloužila tolik pozornosti?

            Irma, Danuta, Ala, Nasťa, Saša i Tinda, všechny postávaly kolem ní, věděly, že víc jí pomoct nemůžou. Je to její poslední cesta za synem, co bude dál, se neví a radit se neodváží. Některé si pamatují jak cestou sem rodila ve vlaku, pamatují si smrt jejího dítěte i to, co se dělo potom, proto raději mlčí.

            Dárkyně se rozešly a s Irenou zůstala jen Saša. Přisedla si, usmívala se, mlčela. Její dcerka zemřela předloni, ale mluví o ní jako o živé. Vypráví o dětském domově, kde se o ni starají, kde jí vyprávějí o Saše jako o zločinci a odmala ji učí nenávidět vlastní matku. Saša se dušuje, jednoho dne ji vezme k sobě a pojedou domů, na Volhu. Nikdo jí to nevyvrací, každá ji vyposlechne, i Irena, přikývne jí a nechá ji trápit se a snít. Jindy zas vypráví o jejím dětském hrobu, o kříži, o tom, zda je na něm Sašenčino jméno…

            – Budou pěkně klapat, bagančátka krásná… – pochválila Saša botičky a před Ireninýma očima je rozhoupala.

 

V baráku vrzly dveře a mezi řady postelí vešla Pípačka obsypaná sněhem. Zamířila k Ireně, shodila z hlavy čepici a tajemně se smála. Přisedla si, stranou mrkla na Sašu a zpod kabátu vytáhla krajíc chleba.

            – Aňa měla špatný den, ale nakonec se smilovala. Schovej si ho.

            Irena tlustý krajíc rozlomila napůl a polovinu přistrčila Saše.

            – Pochutnej si, a nikomu nedávej!

            Saša se k ní naklonila a špitla jí do ucha:

            – A můžu k tobě večer přijít? Poležíme si tiše vedle sebe…

            – Ne, ne, každá musíme jen v tom  svém… Ale nezapomeň – chleba nikomu!

            – Ach… nedám!

            Pípačka se zasmála, jizva na tváři ji neustále přetváří na šaška, ale všichni si už na to zvykli.

            – Co jste Paraše provedly? 

            – Zatím nic. Chytila nás na cestě do baráku bez dozorce.

            Pípačka kroutila hlavou a zaklela. Bývalá frontová vojačka si to může dovolit, protože má svou hrdinskou minulost. Bezohlednému Mušenkovi, nejstaršímu dozorci, to řekla rovnou – já jsem ve válce hnala frice ze země, ne zaky na Zlatou planinu! Mušenka se vykrucoval, on prý plnil úkoly zázemí, protože na frontu ho nevzali, přestože se dobrovolně hlásil! Dobře, dobře, mávla rukou Pípačka, a od té doby měla od něho pokoj. Na druhé straně, Paraska ji nenávidí právě kvůli té frontě a stále omílá – co platí pro jednoho, musí platit pro všechny a Pípačku při jakémsi přestupku spolu s Kišou strašně ztloukli. Pípačka se z výprasku vylízala, ale vůbec se nepoučila. Na svou frontovou minulost je pyšná stejně jako předtím.

            – Paraša přišla do kuchyně, přiskočila k Pašovi a už mu sedí na kolenou. Tahá ho za vousy a říká mu: když se německá špionka může válet s Gruzíncem, proč bych si neposeděla Pašovi na kolenou? Smějí se, otlapkávají se, ale vidím, že nejsou ve své kůži. Mračí se, na něco čekají, možná na kontrolu. Mají strach, něco se děje.

            Naklonila se k Ireně a důvěrně jí pošeptala:

            – Ta střelba v mužském lágru v Baskaru, to nebyli vlci.

            Irena se polekala.

            – Co se stalo? Víš něco? A Šota?

            Pípačka našpulila rty, až jí usměvavá jizva zbělela. Otázka zůstala ještě záhadnější.

            – Přijel Jerofej přímo z Baskaru. Babrá se s elektrikou a mlčí, není mu do řeči. Rýpám do něj a on nic. Ani tabák si nevzal, něco mu je, buď je nemocný, anebo mrtvý.

            – A o Šotovi neříkal nic?

            – Nic. Ale posílá ti tohle…

            Přistrčila Ireně nahrubo ubalenou cigaretu. Ohlédla se v ponurém přítmí, vysmrkala se a ještě jednou zdůraznila:

            – Pozor na Parašu!

 

VI.

Paraska má za sebou, podle jejích vlastních slov, hrdinskou minulost. Tak mluví každá kriminálnice, aby si vyhradila prostor pro úctu a možná i pro klid vlastní duše. Také Paraska byla obyčejnou vězeňkyní a jako každá, i ona svůj příběh ráda vyprávěla. Časem postupně ve vězení dozrávala, její příběh bobtnal, přibýval na váze a měnil se na strhující drama.

            Samozřejmě, nyní, když má trest za sebou a postavení vězeňkyně vyměnila za postavení dozorkyně, pozměnila i svou minulost. Teď je to historie plná odvahy, odhodlání a ochoty bojovat za čistotu života podle aktuálních výzev. Ve skutečnosti její příběh začal v dětském domově a nebyl ani hrdinský, ale ani jednoduchý. V té době se v zemi objevilo mnoho sirotků z kulackých rodin a bylo nutné se o ně postarat. Dětský domov zřídili ve starém sídle volžských statkářů, rozdělili ho na dívčí a chlapeckou část a od rána do večera v něm zněl dětský křik. Kraloval tam bývalý statkářův šafář, oddaný ředitel domova Gennadij Petrovič Svolosin, vzdělaný člověk jemných způsobů i mravů, ale když bylo zapotřebí, uměl být dostatečně tvrdý. V dětském domově byl jediným mužem, všechny služby od výchovy dětí přes vaření, uklízení, včetně sekání dřeva a podpalování v kamnech, vykonávaly ženy.

            Paraska se od ostatních dětí lišila. Ty se jí kvůli jejímu rtu po rozštěpu a kolébavé chůzi vysmívaly, proto se jim vyhýbala. Raději se potloukala kolem vychovatelek a poslouchala jejich řeči. Sledovala je a toužila se stát v budoucnu jednou z nich, aby mohla poučovat nezbedy, zatahat je za vlasy, případně jim dát i pohlavek za ucho. Někdy postála za dveřmi sborovny nebo ředitelny, odposlechla si i lékařku za dveřmi ošetřovny a zjistila, že za druhou stranou dveří je pokaždé docela jiný svět, než by člověk očekával. Odposlechnutá tajemství ji fascinovala. Zjistila například, kolik času dokážou dospělé ženy věnovat prázdným řečem o jediném muži v domově, o řediteli Svolosinovi. Dozvěděla se, že Gennadije Petroviče nevzali na frontu, neboť má jednu nohu kratší. Jenže když je jedna noha kratší, celkem určitě je ta druhá delší, ne že ne, chichotaly se ženy. V průměru se ty nohy vlastně vyrovnají, takže jaká škoda, přiučovala se i mladá Paraska. Tohle téma, kdoví proč, ženy neustále lákalo a všude ho rozvíjely, i na lavičce v parku. Když přišla řeč na ředitelovu nohu, kulaťoučká Nina Nikolajevna se pokaždé prostopášně rozesmála, plácla se po stehnech, až se drozdi v křoví vyplašili a rozlétli po obloze.

            – Co mu Hospodin vzal na jedné noze, to mu přidal mezi nimi…

            Ostatní vychovatelky se hned také bezstarostně rozcvrlikaly a to je dobře, i v těžké době je nutné odpočinout si a trochu se pobavit. Při klevetných kratochvílích ženy nepostřehly, že i Gennadij Petrovič má dobrý zrak a postřeh se širším záběrem, než se zdálo. Na soutěž o jeho přízeň se příliš soustředily a uniklo jim, že obyčejná mužská vášeň se s příliš velkým množstvím dychtivých a dotírajících žen dokáže zpotvořit do nečekaných, přímo nelidských podob.

            Gennadij Petrovič začal žačku Parasku předvolávat do ředitelny. Předtím k sobě volával jen chlapce a byl to pokaždé signál, že za chvíli bude zpoza dveří slyšet pleskání, křik a urputné sliby nápravy. Jenomže s ní to bylo jiné, ředitel jí hned od začátku projevoval nečekanou přízeň. Usadil ji na židli pod obrazem útočícího bojovníka, vyprávěl jí o opuštěných dětech bez rodičů, o jejich trápení a hledání své cesty. Paraska tomu nerozuměla, vždyť v domově jsou děti bez rodičů, to je normální. Zbystřila pozornost, až když mluvil o osamělé labuti v jejich jezírku. Vzal ji k oknu a položil jí ruce na ramena. Labuť plula na hladině a on se rozpovídal o dálkách, kam na podzim odlétá za jinými družkami. Když odletí, zahrada zpustne až do jara, věru tak.

            Bože, jedna labuť, myslela si Paraska. Kolikrát ji kolem jezírka s klacky naháněli, aby nelenila a trochu se po zahradě prolétla. Gennadij Petrovič ale viděl svět jemněji a Parasku překvapil: zezadu ji nečekaně objal a tiše řekl:

            – I ty jsi taková labuť.

            Ona a labuť? A co smích dětí kvůli její chůzí, kvůli křivé puse?  Copak se Gennadij Petrovič zbláznil? Anebo je to jeho malá odměna, projev porozumění, vždyť on sám nápadně kulhá. Pomyslela si, že se mu vymaní ze sevření, ale něco ji v tom přibrzdilo a podvolila se. Jaká je ona labuť… labuť… Ona je Paraska, s křivým rtem. Když se usměje, horní ret se jí vysune jako do boje a děti se tomu pošklebují. Proto se raději neusmívá.

            – Ano, moje bílá labuť! – dychtivě zopakoval Gennadij Petrovič.

            Cítila na sobě cizí ruce i cizí tělo, chtěla se od něho odlepit, jenomže hluboko v ní zněla nová píseň – jsem labuť, labuť! Tohle přirovnání ji pozdvihlo nad zem, nad řev chlapců a jejich nahánění ptáků na jezeře, nad jejich hloupost a omezenost. Pocítila jemné chvění a před očima se jí zjevila labuť s ohnutým krkem. Přivřela oči a věděla, že už se po ní nemůže  ohnat klackem, vždyť ten důstojný bílý pták je možná její duše, možná je to její ztracená sestra, možná je to někdo, kdo jí chybí, a ani o tom neví. Možná proto je pořád na jezírku a nic ji nedokáže odehnat.

            Setkání v ředitelně začínala i končila dychtivými slovy Gennadije Petroviče. Kulhal po místnosti, vyprávěl o bílé krasavici, o štíhlém krku, o majestátním letu nad mraky. Uložil ji na pohovku, vysvlékl ji ze šatů a přejížděl po ní dlaněmi. Nakonec jí prsty vešel přesně na to samé místo, jako jí to dělala Gala z vedlejší postele. Paraska z přívalu vzrušení vyjekla, otevřela oči a viděla, jak si ředitel k prstu přivoněl a potom ho strčil do pusy. Nejprve se hrozitánsky lekla a následné dny se bez přestání k tomu dráždivému obrazu vracela. Připomněl jí cosi neblahého z dávné minulosti, jenže jemné dotyky ředitele a jeho omámený pohled svědčily o tom, že opium je schováno někde v ní a ředitel ho záhadným způsobem pouze odhalil a zcela mu podlehnul. Proto ji ten obraz přitahoval stále víc a víc, až splynul s její vlastní žádostivostí a touhou.

            Byla to zajímavá doba. Nečekaně dostala nové šaty i novou školní brašnu. Přijala to přirozeně, vždyť to souviselo s jejím postavením bílé královny u jezírka. Celé dny se v ní mísila rozkoš s hrdostí, někdy se rozkoš přihlásila sama a vybuchla tak silně, že se jí zrychlil dech a rozpálilo celé tělo. V takové chvíli se s bušícím srdcem procházela pod okny ředitelny a čekala. Ředitel jí pokaždé pokynul a ona se pomalu, jakoby nechtěně, k němu odebrala, mezi vycpané sovy a parůžky srnců.

            Během těch dnů se její oči otevřely dokořán. Všimla si, že mezi švitořícími ženami se o přízeň ředitele svádí ukrutný boj. Zatajovaný, provázený vtipy, poznámkami, posměšky, ale zároveň nabitý touhami. Vypozorovala tajemství dospělých žen – kdekoli se zjeví ženská stopa, tam všude zazní potlačovaná touha, která v zákulisí nezná hranice. Usmívala se, klidně se před nimi procházela, vracela se k obrazům dychtivého Gennadije Petroviče a pyšně se nadouvala radostí z vítězství nad klubkem soupeřících zmijí.

            Gennadij Petrovič byl trpělivý, jemný a pozorný, proto jakoby nechtěně šli v dotycích a pohlazeních dál a dál. Najednou se už nic nedalo zastavit, každé jejich setkání se změnilo na ohromující bouřku provázenou bezuzdnou vášní. A potom otěhotněla. Skutečná pravda o ní a řediteli vyšla vzápětí najevo. Ten najednou zvážněl a s vervou se pustil do náročné práce nového typu: pořádal školení vychovatelek a trestal děvčata i chlapce za sebemenší přestupky. Opět předvolával chlapce do ředitelny, opět je vyslýchal a fackoval, poslouchal jejich sliby a s křikem je propouštěl. Nejhorší ze všeho bylo, že Parasku označil za odstrašující příklad porušování disciplíny. Řekl to veřejně večer v jídelně před všemi děvčaty a na ni se přitom ani nepodíval. Chlapci ze sousední budovy dostali přísný zákaz navštěvovat dívčí část parku. Paraska se tam několikrát prošla, chvíli plakala, potom zuřila, také se klackem ohnala po labuti. Za celý labutí podvod by jí nejraději zlomila krk, ale labuť něco vytušila a pokaždé včas uletěla.

            Stará lékařka se Parasky na žádné podrobnosti neptala. Zkoumavým pohledem si ji prohlédla, zmínila její nedávné sedmnácté narozeniny a zapsala ji do své knihy. Ujala se jí se souchotinářskou, málo vlídnou péči, ale budiž! Paraska tušila, co si o ní myslí a bylo jí to jedno. Protrpěla si tisíc nových pocitů v jiném stavu, taky opovržlivé pohledy vychovatelek a musela se smířit s novou samotou. V té neveselé době ji zahřál jen jediný dotyk – doktorčina ruka, když její teplá dlaň zkoumala první pohyb človíčka. Dokonce se na ni usmála. Nikdo předtím ani potom jí s takovou něhou na její ženské břicho ruku nepoložil.

 

VII.

 

Irena se s Paraskou poprvé setkala v elgenské nemocnici. Všimla si jí, protože mezi pacientkami působila jako vydrážděná vlčice. Vrčela a všechno jí vadilo: postel měla tvrdou, deku lehkou, světla málo, stravu na zdechnutí. Pacientky sledovaly její odvahu s obdivem, vždyť takhle otravovat a šikanovat sestru Irenu či Polenu, to by se vskutku neodvážily. Kdyby takhle dráždila uši Tamaře, nechala by ji den bez jídla a hned by zkrotla. Všichni věděli, že Irena jí to neudělá, proto mohla vyvádět, jak moc se jí chtělo. Byla odsouzená za nějaký delikt související s dítětem, na to se ale Irena neptala, koneckonců je známo, že trest na Planetě nemusí souviset se skutečnou vinou. Měla ostrý hrdelní hlas, možná umí hezky zpívat, ale když si některá žena tiše zanotovala, Paraska se nepřidala, jen zamračeně poslouchala a po chvíli zpěv nevrle přerušila. Zpěv jednoduše neměla ráda, raději vykládala o sobě. Její příběhy z dětského domova poslouchaly ženy na lůžkách jako opravdové romány.

            – A za co tě zavřeli? – zeptala se ostýchavá Luba odkudsi z ukrajinského zapadákova, která byla přesvědčena, že Paraska s prožitými romány by měla polehávat v komnatě vystlané sametem, nikoli na dřevěné posteli v zóně.

            – Proč? Protože jsem to jeho děcko uškrtila, – hodila do placu zděšeným pacientkám.

            Ženy se zasmály. Parasčino přiznání znělo jako nepodařený vtip. Irena právě rovnala prostěradlo pod dystrofičkou Vilijí, otáčela ji, aby neměla proleženiny, pracovala rychle, s citem, nekomentovala řeči nemocných, jak se to naučila v Levočských lázních.

            Podívala se na vychloubačnou ženštinu a jejich pohledy se setkaly. Viděla drobná očka na nepřirozeně široké tváři, jako nůž tenký vysunutý horní ret, odstávající maličké uši bez lalůčků, tam náušnici neprovlékneš. Paraska zahlédla Irenin pohled i její rozpaky a hned jí chrstla do tváře:

            – No co? Řekla jsem něco špatného?

            Irena ještě jednou uhladila prostěradlo. Mlčela. Takovýchto žen tu bylo nepočítaně. Soudit je snazší než litovat, snad proto se každý nejdříve přikloní k odsudku, ale Irena ji tehdy opravdu litovala… To všechno bylo dávno! Irena byla v elgenské nemocnici váženou sestrou a vězeňkyně Paraska se tam mihla jako pacientka. Uběhlo pár let, ženy i muži putovali mezi zónami v různých transportech, Irena se propadla zpátky do Pisčaku a z Parasky se stala dozorkyně.

 

VIII.

 

Proč se Paraska v kuchyni zmiňovala o Ireně? Co jí zase přeletělo přes nos? Nehledá záminku, aby jí cestu do Bujčanu zakázala? Od ní vychází všechno, nejradši by hlídala celou zónu nejen s vězni, ale i se strážci a veliteli. Pokud vezmeme Pašu anebo mladší lenochy, Osipa, Stěpana, od nich je jakž takž pokoj, i když v tom není třeba hledat žádné ušlechtilé pohnutky. To jenom jejich přirozená lenost a rezignace dělá ženám vězeňský život v Pisčaku snesitelnějším.

            Vzpomněla si na cigaretu, vždyť ji ještě pořád drží v ruce! Se Šotou se neviděli celý měsíc a ona si žmoulá jeho cigaretu mezi prsty a sní o hloupostech. Dychtivě ji rozbalila. Z hrubého černého tabáku vydolovala malý srolovaný lístek. Rozvinula ho a četla:

 

            Lásko, odlož cestu, buran zesílí. Tvůj Šota

 

            Irena zkoprněla. Co to má znamenat? Odložit cestu za Ivanuškou? Šota zešílel? Anebo zapomněl, že je to její poslední návštěva, že dalších sedm let jejich společného syna neuvidí? Zmuchlala lístek a vztekle ho zahodila do rohu pryčny. Ruce se jí roztřásly, zbylý tabák shrnula na kousek papíru. Proč se všechno musí kazit?

            Celý měsíc uhýbala před Parašou i před Naďou, plazila se před dozorci a brigadýry, vyhýbala se Kiše, chleba krájí přesně na gram a v břiše jí přitom škrundá jak ve starém mlýně, v kuchyni na kůrku ani nesáhne, potom jí to v baráku předhazují… jen aby nezadala ani nejmenší příčinu k trestu. Včera jí Kiša cestu povolila, a náhle Šota – odlož cestu! Neodložím!

            Pustila se do práce, jinak ji Šotova zpráva umučí. Upravila si postel, štrachala ve slámě, poupravila si hadříky, dárečky, všechno poschovávala do koutů, přikryla trochou slámy, hodila na ni starou deku a uhladila ji, aby z ní nic nápadného netrčelo. Jen nehloubat, jen nepřemýšlet.

Kostnatá Danuta seděla shrbená na své pryčně, na dřevěném stolku měla kus prkna se svými značkami. V baráku je zakázáno psát na papír, musí tedy posloužit obyčejné prkno, co jí sehnal děda Jerofej. Odříznul potřebný kousek, vyhladil ho skleněným střípkem a Danuta může zapisovat. Ostrým kouskem skla vyryla notovou osnovu a noty kreslila tužkou. Když byla s melodií spokojená, v kápečetce přepsala notový záznam do obyčejného sešitu, který putoval do střežené plechové skříně mezi utajované noty sovětských bojových písní.

            Irena si přisedla a mlčela.

            Danuta se vztyčila, sláma pod ní zašustila. S hrdostí zvedla své prkno, aby bylo lépe vidět na čáry a noty.

            – Budeme nacvičovat tuhle větu. Už jsme za polovičkou, jde nám to hezky…

            – Šota mi poslal zprávu, abych nikam nešla. Buran zesílí, píše. Co je to za nesmysl…

            – Vždyť říkám, že Bůh není. Když není Bůh, není ani ďábel. Z toho nám vychází, že ďáblem je člověk.

            – Dobře, ale co mám dělat?

            – Pomstít se ďáblovi. Vůbec nemusíme zpívat proti nim, stačí zazpívat za nás. Uvidíš, jaká to bude pomsta!

            Irena sledovala Danutiny noty, ale ve spleti značek a čar důkaz o pomstě neviděla. Nevydržela a postěžovala si na Žeňu.

            – Víš, že jejího muže už propustili? – prohodila Danuta.

            – To vím.

            – … a že zase vstoupil do strany?

            – Cože?

            Z kouta se ozval vřískot. Zlodějky se opět hádaly a hnusně si nadávaly.

            – Ale co mám dělat já? Do Bujčanu půjdu, Šota mě nezastaví. Ale co bude potom?

            – Jít za děckem je potřeba. Rozjímat o spravedlivosti světa a o neposkvrněném početí můžeš později.

            Neposkvrněné početí! Danuta ho zmínila záměrně. V době, kdy Irena otěhotněla, Danuta ležela s tyfem v elgenské nemocnici. Rozrušená Irena ji potají vytáhla k sobě do ošetřovny a uvařila jí čaj. Potom se jí s malou dušičkou svěřila. Danuta poslouchala, pokývala hlavou a dlouho nic neříkala. Po hodné chvíli ji, polskou neznabožku, napadlo právě tohle:

            – Na Planetě je to neposkvrněné početí!

            Irena zůstala zaskočená. Čekala odsouzení, možná i opovržení, přinejlepším mnohoříkající mlčení. Namísto toho ji stará Danuta objala kolem ramen, zblízka do ní zapíchla vodnaté oči a rouhajíc se bohu ukázala prstem na zašlý strop nemocničního pokoje. Polsky řekla:

            – Wszystko widzi, wszystko wie.

            Irena ji tehdy objala, sevřela stařenina vetchá ramena, přitiskla se k ní a cítila, jak se její slzy valí po Danutině tenkém krku. Ale nestyděla se, nechť všechno vyteče, kudy má, nechť! Zastyděla se jen za svá měkká, zaoblená, dobrou stravou polidštěná záda.

            – Bůh ti je svědkem, – připomněla jí i teď uprostřed křiku zlodějek. – Na mně už nezáleží.

            – Bůh, Bůh, ale co já?

            – Co ty? Nic. Koukej přežít i bez Boha. Mě o něj připravili. Jestli nějaký je, není to ten, kterému jsme věřili. Možná je tam nahoře nějaký jiný Bůh, který náš svět skutečně stvořil. Stvořil nám ho a teď tvoří další světy. Ty, co zludračí, postupně mění na Planety, anebo je likviduje nějakým rychlejším způsobem. Ale že by ho zajímali lidé? Jak žijí? Jak se nesnášejí, závidí si, zabíjejí se navzájem? Proč by ho to mělo zajímat? Moji milí, dostali jste krásný svět, dostali jste svobodnou vůli, co ještě chcete? Vaše pýcha je nesmrtelná, ale když poroste příliš vysoko, padnete i bez mého přičinění. Kolik je v nás nepřesností! Hodnotíme Boha našimi směšnými lidskými vlastnostmi, není to bezohledné a opovážlivé?! Pokud by měl Bůh naše vlastnosti, už by nebyl stvořitelem, ale jen nějakým lepším člověkem. Proto je nelogické, aby se Bůh zajímal o naše malicherné problémy. Vzkazuje nám: přemýšlejte, konejte svobodně. Jak vidíš, my skutečně konáme, proč by se mezi nás míchal?

            Irena pokrčila rameny. Danuta je starý neznaboh, jak sama říká, o svého Boha přišla ve Varšavě během povstání. Z jejího odporu vůči víře jde strach. Víra je přece naděje na věčný život, nevíra je čekání na smrt a na věčnou nicotu, tak mluvil kazatel Weinwurm doma v Kežmarku. Irena se nad jeho slovy nezamýšlela, ve změti všedních dnů se zdála příliš vzdálená. Vzpomene si na ně, když se dohaduje s Danutou, a začalo to už ve vlaku cestou sem.

 

Za svobodou se dveře definitivně zabouchly v polském Sanoku. Byly to dveře vagonu pro dobytek a přibouchly je ruce drobného vojáka se zlostným obličejem. Zaklel, zařinčely železné západky a uvnitř se zešeřilo. Obličeje žen ve vagonu vyděšeně čekaly. Která z nich ví, co se děje, která řekne něco rozumného, něco povzbuzujícího? Nastalo ticho. Po chvíli se ženy rozhlédly a spatřily Irenino břicho. Od té chvíle bylo jasné, že nikoli bouchnutí dveřmi je strašné, ale něco jiného. Náhlý planý pocit vyvolal nevoli, Irenina břicha se ženy lekly, některé se daly do pláče, křičely, bušily na dveře, ale zbytečně. Irena si sedla na prkennou pryčnu, dýchalo se jí těžce. Vagonem trhlo, nárazníky se hřmotně srazily a vlak se pohnul.

            První dny ležela a čekala na smrt. Otočila tvář k dřevěné stěně, cítila chladný průvan a teplé slzy. Kola vlaku hrkotala a vezla je bůhví kam. Jestliže se jí doposud zdálo, že dění kolem ní je velký omyl, tak teď už pochopila. Není to omyl, tohle je odplata za její zpupnost, pýchu, nesnášenlivost, za snahu mít vždy navrch. Může si za to sama. Proč nepočkala společně s Johannem, než přejde fronta? Proč mu vyčítala jeho opatrnost?

            – Zlata je v nemocnici, celý měsíc o ní nic nevíme, – křičela do jeho ustrašené tváře. – Víš ty vůbec, kde máš své dítě? Víš, co s ním je? Nevíš! Tak na co mám čekat?

            Johannova matka ji s velkým přemáháním odrazovala. Nevěděli si rady a přemlouvání zpupné Ireny považovala za ústup jejím vrtochům. Přirozeně, ničeho nedosáhla, protože Irena se už viděla u dcery v popradské nemocnici. Vypravovala se plná hněvu, neboť Johann, zbabělec, s ní jít nechtěl! Z vedlejšího pokoje zaslechla tchýnin přidušený hlas:

            – Zahrává si s nenarozeným dítětem.

 

IX.

 

Nejstarší ženou ve vagonu byla štíhlá distingovaná černovlasá Polka. Pohled, pohyby, gesta, mluva, všechno kolem ní tvořilo zvláštní a neproniknutelnou atmosféru šlechtické důstojnosti. Nešťastné obličeje pozorovala zvysoka, zmatené řeči žen poslouchala s jemným úšklebkem, do debat se nezapojovala, ani se mezi ně nepletla. Seděla na svém prkně, mlčky hleděla na protější dřevěnou stěnu a nedbale poslouchala jejich zoufalé dohady. Po mnoha hodinách, když se ženy vyčerpaly planými úvahami, lakonicky poznamenala:

            – Zbytečné řeči. Určitě nás vezou na Sibiř.

            Nastalo ticho, a vzápětí jako když do vrabců střelí. Nejprve se kolem ní shlukly Polky a dotíraly, odkud to ví, jak na to přišla, proč by je vezli na Sibiř? Co jsou to za nesmysly?

            Znepokojily se i ženy ze Slovenska, pochopily, o čem se hádají, a překládaly Maďarkám, Němkám a Rumunkám. Ve vagonu nastal babylonský povyk a křik, ženy se dohadovaly jedna přes druhou, z kouta se ozval pláč. Polka mlčela, už se nemínila dál vyjadřovat. Tinda se namíchla, německy i polsky rozuměla dobře. Chytla přemoudrou šlechtičnu za límec kabátu a třásla s ní dopředu a dozadu, škubala límcem a střídavě německy a polsky křičela:

            – Odkud to víš? Kdo ti to řekl?!

            Napadená dáma se nebránila. Nechala sebou lomcovat jako pravým viníkem jejich putování a čekala, až se útočnice uklidní. Zasáhly ostatní ženy a Kašubku odtáhly do kouta, aby se vyzuřila v ústraní. Ještě chvíli dupala nohama, pěstmi tloukla do dřevěné stěny a naříkala, nejedu, nejedu, nejedu… a ostatní cestující ji chlácholily a tišily. I když nakonec ztichla, bylo pozdě, neklid už byl vypuštěn, usalašil se mezi ženami a společně s nimi putoval neznámou krajinou. Štíhlá Maďarka s dlouhou bílou šálou chtěla pokažené vztahy napravit. Ukázala na Danutu a poprosila:

            – Řekněte jí někdo polsky, ať té bláznivé Němce odpustí!

            Vyřídila to Irena, přeložila její žádost a Maďarka s bílou šálou stoupla na ceně.

            – Jaké odpouštění, – odpověděla dotyčná Polka. – Už jsem i zapomněla…

            Katalin se zaradovala. Udělala pár tanečních kroků, jako baletka zamávala rukama a mezi ženy vnesla nečekanou lehkost. V šeru vagonu se něco pohnulo k lepšímu.

            – Tohle všechno je pouze divadlo! – prohlásila. – Nesmíme věřit, že všechno, co se děje, je doopravdy skutečné. Není. A každá hra má svůj konec!

            Napadená dáma si upravila rozcuchané vlasy a smutně se pousmála:

            – Ano, je to divadlo…

            Maďarka si sedla k Ireně, objala ji jako dobrá kamarádka kolem ramen a radovala se, že tu někdo umí maďarsky.

            Všechno je jen divadlo, také ona má na sobě pod kabátem divadelní kostým, bílý pulovr a černou volnou sukni, a hra pokračuje. Téhle hře nerozumí, ale to se stává, že herec svou roli nechápe, stává se, že proletí hereckým životem, uklání se obecenstvu a netuší, zda se  všech hloubek napsané role dotknul. Jsou dokonce i hry plné zvláštních obratů a uběhnou dlouhé roky, než diváci i herci všechna zákoutí děje pochopí.

            Katalin seděla vedle ležící Ireny, hladila jí vlasy a vyprávěla, jak ji divadlo přivedlo do tohoto prokletého vlaku. Jak nevinně všechno začalo. Před divadlem v Miškovci zastavil koncem května kočár a jakýsi rozjařený pán vstoupil nejen do budovy, ale také do života herečky a tanečnice Katalin.Už ode dveří provolával slávu umělcům, divadlu a umění a po představení uspořádal velkou hostinu. Dal zavolat cikány, pozval zbytek městské honorace, co ještě neutekla před frontou, a nechal se obskakovat mladými herečkami. Rusové prý byli před branami, ale navzdory tomu zábava v divadle pokračovala i druhý den. Cikáni vyhrávali k poslechu, k tanci i k pláči a mecenáš zpíval, vytáčel herečky, bavil se, také si trochu poplakal. Vínem se, přirozeně, nešetřilo. Ztrestaná rodina, křičel a cikánům lepil bankovky na čelo, poskládané je herečkám strkal do výstřihu. Byla to jeho oslava vítězství nad nehodnou rodinou v Košicích netrpělivě čekající na jeho smrt. Když dlouho nepřicházela, nervózní dědicové se rozhodli, že alespoň některé pohyby majetku urychlí. Jakmile se děda Ištván dozvěděl, jak ho synovci chtějí připravit o slavný hotel, rychle jim překazil bezohledné plány a hotel nečekaně za směšnou cenu prodal. Náhle měl pocit, že od sebe odkopnul přivolávanou smrt a osvobodil se od něčeho mimořádně tíživého. Nasednul na bryčku a hle, už je i s penězi v divadle, jen pár chvil od nevydařené rodiny, ale na míle od jejich nečestných úmyslů.

            Veselý stařec našel ztracenou důstojnost a vedle ní i záblesk nového sebevědomí. Už se cítil jako generál uprostřed svého vojska a vydal mimořádně nešťastný rozkaz. Bez jakýchkoli postranních úmyslů zavelel, aby mu z divadelního depozitu přinesli uniformu hotelového zřízence.

            – Začínal jsem v uniformě pikolíka a do ní jsem se vrátil, milí moji! – prohlásil s pohárem v ruce a až do rána vydával vojenské rozkazy k dalším přípitkům.

            Sotva se rozednilo, s herečkami Katalin a Zsuzsou a s novým soudkem vína nasednul na bryčku. Cikánské kapele objednal další vůz a s velkým kraválem se vydali na cestu. Ráno bylo nevlídné a chladné, z klusajících koní stoupala pára, všechno kolem bylo veselé a prostopášné. Směr Tokaj, zavelel Ištván. Nikdo z oslavujících neviděl důvod k opatrnosti, asi proto se vydali právě tímto směrem, přesně opačným, než by bylo užitečné.

            Kousek za městem je zastavila ruská hlídka. Naděje, že proklouznou po venkovských cestičkách, pohasla a nerudní vojáci neměli pro bujarou společnost žádné pochopení. Jako první jim odebrali víno, a když zjistili, že je pravé, vyrojili se další vojáci. Z bryčky násilím strhli obě dvě herečky a situace začínala být nebezpečná. Před zuřivými vojáky je jen taktak zachránil ruský důstojník. Samopalem ukázal na uniformu penzionovaného hoteliéra a cosi zařval. Rozběsnění Mongolové chtě nechtě obě ženy pustili a vrhli se na Ištvána, generála maďarské armády v hotelové uniformě. Cikány zahnali domů a vystrašenou Katalin se Zsuzsou posadili na nákladní auto ke zmatenému Ištvánovi. Všechno je velké nedorozumění, utěšoval se, omyl se vysvětlí a pustí je domů, jako pustili Cikány s houslemi. Krajina byla ponořena do ranní mlhy, ukazoval se hezký den. Lidé, vojáci, koně, vojenská auta, povely, zajatci, zdálo se, že se v tomto ranním frontovém životě pohybují jako ve špatném snu. Zavřeli je do hospody. Novopečený generál ve vyšňořené uniformě se pokoušel vysvětlit, že jeho oblečení slouží hotelovým poslíčkům v divadelních hrách a nesouvisí s armádou ani s bojovými úkoly. Jenže mu nikdo nerozuměl a ruští rozvědčíci se těžko loučili s představou, že zajali vysokého generála. Vzácný úlovek odvedli do místnosti plné dalších uvězněných. A Katalin? Generála viděla naposledy, jak ho strkají na korbu nákladního auta. Zsuzsu odvedli ještě ten večer kdoví kam. Dlouho věřila, že hra nečekaně změněná na chaos se přeruší a protagonisty pustí z jeviště do šatny. Namísto toho ji dlouhé měsíce trápili nesmyslnými otázkami ohledně její špionské kariéry a nakonec ji odsoudili. Po půl roce se vezla ve vlaku neznámo kam, dokud tahle stará Polka ledabyle neprohodila, že je určitě vezou na Sibiř.

 

X.

Irena bezvládně ležela na vagonové pryčně a zoufale si vyčítala svou tvrdohlavost. Ruský vyšetřovatel s prasečími očky se v Popradu tvářil vítězně a zároveň i trochu záhadně. Kouřil, z pusy vypouštěl chuchvalce dýmu, které se mu jako zlověstní hadi kroutily kolem klenutého čela a otíraly se o jeho tmavé štětinaté vlasy. Mluvil klidným hlasem, neochvějně přesvědčen o její vině. Důkazy, tvrdil, jasně svědčí proti ní. Zaprvé přešla frontovou linii mezi Liptovským svatým Mikulášem a Popradem. Proč, s čí pomocí? Vysvětlení, že dcera leží v nemocnici a vydala se za ní přes frontovou linii, považoval za zcela směšné. Ani její břicho ho nijak nezarazilo, naopak, ukázal na ně prstem a povzdychl si:

            – A tohle je jenom krycí manévr.

            Ireně se zdálo, že se ocitla na jiné planetě, nic nechápala, nevěřila vlastním uším a z tak ohromující necitlivosti se jí zatočila hlava. A co důkazy?

            Strohý vyšetřovatel kopnul botou do dveří a mladý vojáček donesl obraz Hitlera. Dívala se do vůdcovy zlostné tváře, zkoumala fotografii i rám, zda nejde náhodou o obraz, který sama zanesla na půdu. Nedalo se to jednoznačně říct, vždyť stejné obrazy politiků prodávali v jakémkoli papírnictví a visely v každém úřadu i v některých rodinách. Vyšetřovatel se ušklíbnul a potvrdil, že obraz našli v jejich domě. Víc důkazů už nepotřebuje. A ještě něco: Irena Kalaschová, původem Němka, mluví slovensky a německy, rozumí i maďarsky, polsky, a jak vidíme, i rusky. Vyšetřovacímu orgánu je tedy všechno jasné. Je špionka a zbytek dopoví OSO – zvláštní porada.            

            Špionka ve vlastním domě? Zatočila se jí hlava. Začínala chápat, co se vlastně děje.

            Na kterémsi nádraží stáli celou noc i následující den. Ráno se vlak pohnul dál a zmařil další naději na návrat. Co nevidět ji čeká porod. Co bude s dítětem? A co s ní? Vzpomněla si na malou modlitební knížku, jenom tu si dochovala až sem. Vytrhne stránku, napíše svou adresu s prosbou o doručení. Co když lístek někdo najde a pošle… Mladičká Sorgerová z Medzeva měla tužku, dokonce i malé nůžtičky. Irena jí prstem ukázala na pusu a stáhla se na svou pryčnu. Otevřela modlitební knížku a na prázdný list psala:

 

            Pošlete na adresu Johann Kalasch, Ulice Jakuba Kraie č.3, Kežmarok, Slovensko. Vezou nás vlakem do Ruska. Irena Kalaschová

 

            Stránku vytrhla a lístek prostrčila škvírou. Kdoví, dá-li Bůh, někdo půjde kolem tratě a najde ho. Sorgerová poprosila o druhou čistou stránku, tu, co je na konci, zašeptala. Irena nezaváhala a za chvíli z vlaku putoval vzkaz i do Medzeva. Jejich počínání se ale ve vagonu neututlalo. Ženy Irenu obstoupily, natahovaly ruce, prosily, dožadovaly se papíru i tužky, i ony chtějí poslat vzkaz, i ony mají doma muže a děti. Knížečka byla malá, taková do kabelky, víc čistých listů neměla a Irena se zdráhala trhat další stránky. Knížku kdysi dávno dostala od kmotry a hned ji dala požehnat pastorovi, snad je každému jasné, že není možné trhat z ní listy.

            Anna a Maryla z Bielska byly neodbytné, Irenu objímaly, poslyšte, doma zůstali muži s dětmi, nikdo neví, kam jsme se poděly, jak dáme o sobě vědět? Vagon hučel vypjatou nespokojeností, ženy se kolem ní tlačily, překřikovaly se jedna přes druhou, až se Ireně udělalo nevolno. Ozvalo se děťátko, klep, klep a přepadla ji závrať. Je to signál, že nedělá dobře. Odmítla dál trhat listy a schovala knížku pod kabát. Co když se jí kvůli knížce přitíží, co když se dítěti něco stane? Kdo jí pomůže?

            Rozvášněné ženy necítily vůči Irenině knížce žádnou úctu, naopak, vyslání zpráv bylo pro ně důležitější než všechny modlitby. Překřikovaly se, hádaly a tíhu transportu nečekaně přenesly na Irenina bedra. Jako by se právě ona měla stát jejich spasitelkou. Ale jak? Mezitím vlak vjel do řídkého lesíku, ve vagonu se setmělo a naděje na nacházení lístků podél tratě se s každým kilometrem zmenšovala. Prosby se stupňovaly a začaly přerůstat do naléhavého a neodbytného tónu. Škemrající ženy tvrdily, že modlit se lze i bez knížky, prý jsou modlitby důležité, ale jsou i modlitby důležité méně. Například modlitba za úrodu, k čemu je nám modlitba za úrodu? Anebo proti ohni, jakýpak je tady oheň? Anebo proti opilství, no k smíchu. Musíme se modlit za rodinu, za své muže, za děti, abychom byly zdravé a co nejdřív se vrátily domů. Tyhle modlitby si ponechej a ostatní, méně významné, ať nám pomůžou teď!

            Katalin popošla k Ireně, naklonila se k ní a snažila se přehlušit lomoz kol na kolejnicích.

            – O čem se hádáte? Pomoz i mně. Jsem z Miškovce, kdo by tu můj lístek četl maďarsky? Napiš mi ho slovensky nebo polsky,

            Polská šlechtična Danuta se usalašila na své pryčně. Nezdálo se, že by z ní Kašubčin útok vytřásl sebevědomí, a opět měla povýšenecký výraz. Do sporu o papír z modlitební knížky zasáhla posměšným tónem.

            – Modlitby vám nepomůžou. Ale papír možná, šetřete si ho.

            Cynická poznámka Irenu zabolela a rozplakala se. Jak může být ta žena tak zlá? Utírala si oči a pohledem bloudila v šeru vagonu. Všude cítila krvelačné očekávání – trhej, trhej, trhej…

            – Půjdeš ke zpovědi a řekneš pravdu, vyzpovídáš se, – uklidňovaly ji ženy, – … ale teď rychle, rychle, dokud se neztratíme v lesích…

            Irena trhala stránky, ženy je dychtivě popsaly a lístky papíru potom vylétaly ze škvír vagonu jako příliš časné vlaštovky.

            Vezly se už celé týdny. Vlak chvíli jel, pak postával. Kolem se míhala cizí země, cizí rovina, občas ji ozvláštnily řídké lesíky. Všechno, co připomínalo lidi, bylo rozbité, zničené, spálené, ze skvrn bílého sněhu trčely komíny jako obrovské náhrobní kameny. Také ve vagonu bylo všechno odpudivé a odporné – páchnoucí pryčny, špína kolem díry v podlaze, drnčící prázdné konve na vodu, rozcuchané ženy, jejich občasný nářek. Celé týdny nebylo uvnitř nic, co by stálo za pohled. Až jedno ráno, Irenin pohled zavadil o kousek chleba pod pryčnou proti ní. Někomu vypadl, zakutálel se, kdože to ví. Ležel a přímo volal, aby se pro něj natáhla. Musela ale počkat až do večera. Celý den ji svíral hlad, i nožky v břiše netrpělivě kopaly, a když se podívala na zapomenutý krajíc, sevření bylo ještě větší. Už už se odhodlala, že si ho prostě zvedne a strčí do pusy. Toho by si ale ženy všimly, rozhodla se tedy vyčkat, až se setmí. V podvečer se vydala k díře. Odhrnula prkno, přidřepla a vykonala potřebu. Vrátila prkno na místo, cestou zpátky se sehnula a krajíc zpod pryčny šikovně vytáhla.

            Ráno Soňa z Krosna spustila pláč. Někdo jí ukradl chleba, který si odložila, schovala pod šátek, aby ho měla i na potom. Hnusné zlodějky, dokonce i na konci světa člověka okradou, plakala. Jak odporné!

            Ireně to bylo líto. Se Soňou cítila, trpěla s ní, naplněna pokáním kousala růžek šátku, až ho zcela roztřepila, ale nepřiznala se. Vyčítala si to, utřela si slzy, v mysli se přimkla ke svému břichu a pomyslela na pohyby uvnitř. Kdyby měla takhle krást pro sebe, určitě by to neudělala, ale pro koho trpí? Každý to vidí! Večer se Soňa modlila a nahlas zmínila, aby její chleba zlodějce posloužil, aby jí udělal dobře a vyčistil její myšlenky od špatných úmyslů. Irena opřená o studenou prkennou stěnu během modlitby plakala, kvůli tomu, co provedla, se trápila a zároveň se utěšovala, že Soňa se na ni nezlobí, že jí už vlastně odpustila.

 

 

XI.

 

Na nějakém nádraží vojáci odečetli ze seznamu pět žen, všechny byly z Rumunska, odvedly je do jiného vlaku a na volná místa strčili pět žen z Ukrajiny. Nejstarší z nich, Aňuša, se v dřevěném vagonu cítila jako doma. Neprotestovala, nenaříkala, vyhledala si místo v řadě pryčen a tam hodila plátěný raneček. Všimla si Ireny s odstávajícím břichem a neklidně zakroutila hlavou. Sedla si k ní, na něco se ptala, ale na odpovědi ani nečekala, rozevřela její kabát, vyhrnula blůzu a rukama jí přejela přes břicho. Irena jí visela na rtech, čekala pár slov, byť i nepravdivých, kdyby jí přinesla aspoň kousek naděje. Aňuša mlčela, pokývala hlavou, nakonec se usmála a stiskla jí ruku.

            Když se ráno s lomozem otevřely dveře a v nich se zašklebil pihovatý vojáček, dříve než vyštěknul něco štiplavého, domáhala se pomoci pro těhotnou ženu. Žena musí do sanitárního vagonu anebo počkat na nádraží, než pojede lazaretní vlak. Mladý voják si ji opovržlivě změřil pohledem a zakroutil hlavou. Aňuša se nenechala odbýt a zopakovala svou žádost. Vojáček se naštval, chytil kovovou kliku na dveřích a zalomcoval jimi před jejich obličeji.

            – Pokud nechcete jíst, nemusíte, – zakřičel.

            Ženy si mezi sebou incident vysvětlovaly, překládaly si to z jazyka do jazyka a potom nastalo zděšení. Vojáka nebylo nutné dráždit, mínila Kašubka, s vojáky se musí mluvit opatrně, vždyť ničeho nedosáhly, akorát teď budou až do večera bez jídla. Mnohé jí mlčky přitakaly. Danuta mlčela. Za dlouhou chvíli mávla na Aňušu a něco jí pošeptala. Aňuša přikývla a pokrčila rameny. Uklidňovala Irenu a večer na další stanici se opět postavila ke dveřím. Jen co se otevřely, seskočila na peron a to strážní vůbec nečekali. Než se vzpamatovali a namířili na ni zbraně, už z plného hrdla křičela, že vagon okradli o ranní polévku, kterou určitě předali civilům na nádraží a ženy ve vagonu měly celý den hlad. Byla to nepříjemná situace, vřískající babu zastřelit nemohli, vždyť nikam neutíkala a určitě i civilisté na peronu její vřískot slyšeli. Rozhlédli se kolem, mlčky naložili do vagonu konev s polévkou a Aňuše nacpali do rukou chleba. Aňuša vylezla do vagonu a vojáček za ní zakřičel. Otočila se a pihovatý jí strčil do ruky ještě jeden chleba.

            – To máš pro tu svou tam…

            – Potřebuje do sanitačního vozu!

            – Saniťák je plný raněných vojáků, není místo!

            – Chceš, aby tu umřela?

            Voják nevěděl, co si počít. Chytil kliku na dveřích a do vagonu zakřičel spásonosnou myšlenku:

            – Vždyť je válka, špionky! – A s velkým třeskem zasunul dveře.

 

 

Ráno vlak zastavil pod zničenou vesnicí a najednou jako by znehybněl i čas. Náhlé ticho působilo ponuře a zpustošená krajina ten dojem ještě umocňovala. Ze šedé země do stejně šedého nebe trčely ohořelé komíny obložené spálenými trámy, spáleniště napřahovalo k nebi černé hnáty vyvolávající zlá tušení. Nic nenaznačovalo, že by v mrtvé krajině dýchal nějaký život.

            Po včerejším incidentu Irena dychtivě očekávala nějakou změnu. Ukrajinka Aňuša se stala její nadějí, netušila, že útlá stařena má v sobě tolik odvahy a že se pustí do sporu s bezohlednými vojáky. Taková osoba je velmi potřebná, také Irena mnohokrát plnila podobný úkol, jenže v jiné zemi a ve zcela jiné době.

            Ležela na pryčně, utěšovala se novou atmosférou ve vagonu a škvírou mezi prkny se koukala na spáleniště vedle tratě. Viděla, jak z vlaku vystoupili čtyři strážní a v hlubokém sněhu před sebou šikovali zajatce s pilami. Muži se plahočili v lehkých botách a v nepraktických civilních šatech, padali do sněhu, vstávali a vojáci v holínkách jim pomáhali kopanci a šťouchanci hlavní samopalu. Co to má znamenat, zkoprněla Irena, co ještě musí v tomto vlaku zažít, aby definitivně pochopila zemi, kam je vezou? Skupina se vyškrábala na svah ke zničené vesnici, u prvního domu bez střechy dostali pokyn a pustili se do práce. Z ohořelých trámů a prken udělali jednoduché lešení a začali dřevěný dům rozebírat. Vytahovali ze stěn kládu po kládě, házeli je na stranu a další dva je snášeli na hromadu. Potom je pilou řezali na menší části a ukládali na další hromadu.

            Po chvíli se odněkud ze spáleniště vynořil muž. Belhavě se brodil mokrým sněhem, a když spatřil pracující muže, přidal do kroku, křičel a máchal rukama. Vojáci zpozorněli, jeden na něho namířil zbraň. Muži přestali lomcovat trámy a vyčkávali, co se bude dít, ale voják na ně zakřičel, ohnal se samopalem a zajatci se rychle pustili do dalšího trámu. Břevno na zemi tlumeně bouchlo o ostatní a starý muž nahlas zakvílel. Přebrodil se až k vojákům, něco vykládal, prudce gestikuloval, vojáci ho, zdá se, poslouchali a demontážní četa usilovně pokračovala v práci. Za chvíli vojákům došla trpělivost a potížistu začali odstrkovat pryč. Lokomotiva netrpělivě zapískala a vyplivla proud syčící páry. Belhavý stařec odolával, nějak se neměl k odchodu. Voják do něho strčil, stařec se zapotácel a spadl do sněhu. Vyhrabával se z něj ven, pomalu se zvedal, a když byl na kolenou, voják ho podešví holínky kopnul do prsou a muž se svalil na záda. Vězni v práci opět polevili. Zazněl výstřel a ten všechno napravil, vězni rychle demontáž domu dokončili a stařec zahrabaný ve sněhu se posadil. Utíral si tvář, oprášil čepici, nasadil si ji na rozcuchanou hlavu. Chvíli sledoval vězně, jak řežou trámy na půlky, potom vojáky, nakonec se otočil a upřeně hleděl na stojící vlak. Díval se přímo do Ireniných očí! Konečně pochopil důvod zkázy jeho vesnice. Svalil se na stranu a po čtyřech lezl zpátky do spáleniště.

            Ireně se chtělo křičet, jenomže hlas se jí zadrhnul v krku, takže se musela posadit na lavici. Hlavu si opřela o dřevěnou stěnu vagonu a kolem sebe viděla stejně vyděšené obličeje. Cítila se provinile. Jen aby ji v tomto mizerném putování neoznačili za přítěž.

            Danuta odstoupila od stěny vagonu, utřela si chladným vzduchem vysušené oči, svalila se na svou pryčnu a nahlas se rozesmála. Kroutila hlavou a smála se jako nepříčetná. Je to zlá žena, ta odměřená Polka, pomyslela si Irena a hledala si na tvrdém prkně pohodlnější polohu. Nebylo jí dobře.

 

XII.

 

Vlak trčel pod spálenou vesnicí, dokud zajatci nenanosili dřevo k lokomotivě. Kolem Ireny se všechno točilo, hlava, žaludek, myšlenky. Dopotácela se k díře v podlaze a chtěla odsunout prkno zakrývající páchnoucí záchodový otvor. V ten okamžik k ní přiskočila Maryla a za ní i nečekaně rychlá Danuta. Chytly jí kolem ramen, vlastně ji objaly, odváděly ji pryč, prý ještě musí počkat, chvíli musí vydržet. Maryla se postavila na prkennou desku, aby ji nikdo nemohl odklopit, poskakovala po ní, smála se na Irenu, držela ji přitom za ramena a Irena nic nechápala. Žaludek se bouřil, nedal se přelstít, zvedl se a najednou z něj vystříknul všechen jeho obsah. Maryla a Danuta na to čekaly, bylo vidět, že se na Irenu dobře připravily, přiložily dlaně k jejím ústům a na podlaze neskončilo nic, všechno šplíchalo přímo do jejich nastavených dlaní. Irena se na ně provinile podívala, i se styděla, i jí bylo špatně, i by byla odsunula prkno… ale žaludku v tomhle stavu neporučí. Danuta i Maryla nepříjemný obsah odložily vedle prkenné desky, ruce si poutíraly o dřevěnou stěnu a Katalin odvedla Irenu zpátky na pryčnu. Uklidňovala ji, vždyť se nic nestalo, rukávem blůzky jí utírala ústa. Když se vlak pohnul, ženy odsunuly prkno na sanitární díře a všechnu nečistotu do ní setřely. Potom si jedna po druhé mohly dřepnout k díře a vykonat zadržovanou potřebu.

            Podvečer dorazili na jakési nádraží. Vlak zatáhli na jeho okraj a schovali ho mezi skalisky. Sníh mezi kolejemi byl vodnatý a těžký, ze střech skladů crčela voda, zem už napuchla nezadržitelným jarem. Vlhká vůně předjaří, jak ji Irena znala z březnových polí kolem Kežmarku, pronikla až do vagonu. Jenže tady byl začátek května!

            Od vzdálené nádražní budovy doléhaly útržky svěžích písní a mísily se s pokřikováním strážných, boucháním při otevírání a zavírání dveří vagonů a štěkáním strážních psů. Ženy zbystřily sluch. Opravdická hudba! Všechny ztichly, otočily hlavu směrem k přicházejícím zvukům a pátraly po jejich původu. Útržky písní přinesly do vagonu lepší náladu a Danuta to zhodnotila patetickým hlasem:

            – Právě jsme vstoupily na civilizovanou půdu.

            – Takovou, jakou jste ještě neviděly, – doplnila ji Ukrajinka Aňuša.

            Náhlý příliv hudby na chvíli zaplavil celý vagon a zazněl lahodným mužským hlasem:

 

            … ja drugoj takoj strany neznaju,

            gde tak volno dyšit čelovek…

 

            Některé Ukrajinky se rozplakaly a dlouho si mezi sebou něco povídaly. Tichému pláči už nikdo nevěnoval pozornost, ten si už za dlouhou dobu putování vyčerpal všechen příděl politování či soucitu. Dnes si popláčou v jednom koutě, zítra ve druhém, jednou to jsou Polky, jindy Němky… V podvečer se Ireně přitížilo. Strašil ji obraz zajatců rozebírajících dřevěný dům. Také děťátko se vzbouřilo. Najednou mu bylo jaksi těsno, jako by už chtělo něco říct. Jenže co? A komu? A proč tak brzy? Irena ležela na pryčně a prkna ji tlačila na celém těle. Převalila se tedy na bok, potom na druhý, zkoušela ležet na zádech, ale nic lepšího nevymyslela. Jednou ji tlačily klouby, jindy ji píchalo v kříži, anebo ji tížilo břicho. Když hledala lepší polohu, dítě se pokaždé znepokojilo a znepokojilo i ji.

            Vlak odstavený mezi sklady nakládal uhlí, čerpal vodu, mezitím vojáci roznášeli vodu a polévku pasažérům. Potom zarachotily ocelové nárazníky a vlak se pomalu pohnul.

            Aňuša si všimla Irenina neklidu a posadila se k ní. Seděla, pozorovala ji, ohmatala její břicho a náhle jí Irena stiskla ruku. Odchází mi voda, řekla tiše, skoro nehlasně. Aňuša se vztyčila, poohlédla se kolem sebe, pohladila ji, teď se musí poradit s ostatními ženami! Zatímco mezi sebou vzrušeně šeptaly a gestikulovaly, Irma z protější pryčny pozorovala s obavami Irenino břicho. Potom zahlédla, jak kapající voda utváří na podlaze louži. Vyskočila, zakryla si tvář, odběhla do kouta vagonu a začala hystericky ječet. Kaša, Soňa a Dagmara ji obstoupily, Soňa ji pevně objala a snažila se její křik udusit. Kaša s Dagmarou jí držely ruce, aby jimi nedosáhla na obličej nebo na vlasy.

            Aňuša si kvílící Irmy nevšímala, začala kolem Ireny dělat přípravy. Od žen posbírala pár kabátů, vystlala Irenino lůžko, dalším ji přikryla, otřela její čelo, uhladila vlasy a s úsměvem ji štípla do tváře. Opět se s ženami šeptem dohadovala.

            Irena se třásla chladem a napětím. Ženy se u ní střídaly a povzbuzovaly ji, dokonce i důstojná Danuta si přisedla a pokyvovala šedivou hlavou. Kvílení v koutě vagonu ji znervózňovalo a uklidňování hlučné nešťastnice působilo spíše jako mučení. Od této chvíle je všechno na Ireně a v Božích rukou. Těžce se jí dýchalo a pocítila ostrou bolest. Stiskla Aňušinu vysušenou ruku a usmála se. Strašně se bála, ale cítila jistotu.

            Bolesti jí připomněly první porod před třemi lety. Bylo jí už dvacet šest let, dříve se jim to s Johannem nějak nedařilo. Při prvním porodu jí bylo mnohem hůř, jenže ležela v nemocnici u spolehlivého doktora Longauera. Teď měla kolem sebe třicet devět žen a čtyřicet obav, co bude dál následovat. Kola vlaku monotónně klapotala a nekonečný vlak se posouval do neznáma. Jel pomalu, vagony se strmě nakláněly jednou na jednu, pak na druhou stranu, někdy do sebe náhle narazily a způsobily nepříjemné drcnutí provázené kovovým lomozem.      

            Ženám se podařilo Irmu utišit a uklidnit. Uložily ji na pryčnu do kouta, hladily jí tváře, masírovaly krk, rukama do ní vtlačovaly jakési takési teplo a hučely do ní, že musí chvíli ležet v úplné tichosti a potom se společně s ní pomodlí.

            Bolesti na Irenu přicházely v pravidelných intervalech, už se daly předvídat a očekávat. Potila se, v chladném vagonu bolest snášela statečně a trpělivě čekala na každou vlnu úlevy. Kolem ní dřepěly zkušenější ženy, vzrušeně si šeptaly v rozličných jazycích. Nikdo v tom babylonu nepřekládal, a přece každé bylo jasné, o co jde. Aňuša byla vyrovnaná a sebejistá a svůj klid šířila i kolem sebe. Ohmatávala Irenino břicho a monotónním hlasem jí připomínala: dý-chat, dý-chat.

            – Když bude bolest k nevydržení, zakřič si, čím silněji zakřičíš, tím méně to bolí, pamatuj si to. Křič, dokud nevydechneš, potom provedeš nádech a zase křik, ááách, nestyď se, křič, uleví se ti!

            Danuta mezitím podávala Aňuše mokré kapesníky. Každý z nich některá z žen nejdříve ohřála v dlaních anebo na hrudi a vzrušeně si je podávaly dál. Za chvilku Aňuša tiše ohlásila, že se už otevírá a co nevidět to přijde. Ruce žen se proplétaly ve tmě, mísily se, navzájem se dotýkaly, přitom si vůbec nepřekážely, jako by měly svůj vnitřní zrak. Aňušiny štíhlé prsty měly hlavní slovo a ostatní jí pomáhaly. Irena si připadala jako ve snu, bolest střílela z pánve nejen do boků, ale až do kořínků vlasů a končila kdesi v zátylku. Tvoreček uvnitř se prodíral k bolestivému místu a Irena téměř ztrácela vědomí. Zakřičela si, jak jí radila Aňuša, a poslouchala její: dý-chat, tla-čit… Aňuša se pokoušela nahmatat hlavičku, ale nedařilo se. Ještě jednou přejela rukama po velkém břichu, znovu zkusila něco nahmatat, znovu ho opatrně stlačovala a s uvolněným výdechem šeptala – už nám jde. Utřela si čelo a sehnula se k Ireně. Rukama nahmatala otevírající se Irenu a v prstech pocítila měkký zadeček.

            – Opačně, – zašeptala.

            Ženy oněměly. Noční můra každé těhotné ženy se přihlásila právě v této chvíli. Musíš, musíš, děvče, zašeptala Aňuša a podložila jí záda, ostatní pomocnice pochopily a pozdvihly Irenu do sedu. Teď to přijde a budeš tlačit. Tlač! Ticho ve vagonu přerušoval Irmin přidušený křik, když se mu podařilo prodrat se přes přitisknuté dlaně. Konečně se cosi pohnulo. Ve tmě nebylo nic vidět. Aňuša klečela na podlaze, rukama se dotýkala rozpáleného rozkroku a čekala. Potom s úlevou zafuněla. Zadeček máme, tak a teď pomalu, pomalu půjdou také nožičky, jen klidně tlačit, jdou, jdou nám nožičky! Nastalo ticho. Čísi ruka jí podala šátek. Aňuša jím obalila kluzké tělíčko a opatrně ho otočila. Tla–čit, tla–čit, říkala monotónním hlasem, tak, a jedno ramínko máme, teď přijde druhé, pozor, teď pořádně zatlač…

            Aňuša si opět utírala pot. Tlačila ji kolena. Klečela před Irenou, na chvilku si odpočinula, hřbetem ruky si otřela čelo, první část máme za sebou, připravte nůžky, teď přijde to nejtěžší. Sorgerová třesoucíma se rukama sáhla do kapsy a sevřela svůj poklad, maličké nůžky na nehty, které se jí podařilo zatajit při všech prohlídkách a kontrolách. Aňuša opět začala klidným, vyrovnaným hlasem přesně do rytmu kol: dýchat, křičet, tlačit… Irena slyšela jen Aňušin hlas, tlačila, dýchala, držela se neznámých rukou, svírala je celou silou, a když už to nemohla vydržet, zakřičela a skutečně, bolest polevila.

            Hlavičku! Aňuša beze slova sáhla po číchsi rukou, stáhla je k tělíčku, teď přidržíš a nedělej nic, možná budeme stříhat. Sorgerová připravila nůžky. Teď pozor, Aňuša ve tmě zavřela oči, takhle se cítila bezpečněji a pracovala jen podle hmatu. Nahmatala místo pod tělíčkem a rychle zvažovala, zda má nastřihnout hráz. Čím ji potom zašít? Zkusí to bez střihání, nenechá ji zmrzačenou, je mladá, Bůh ví, co ji ještě čeká. Tlač, tlač… Irena byla vysílená, ve tmě tiskla ruce neznámých žen a sbírala síly. Aňuša už naléhala, musí pokračovat, je to špatné, už to trvá příliš dlouho! Musí jednat, tlačit nebo střihat! Dělala to mnohokrát předtím, v míru a pohodě, v době hladomoru mezi chodícími mrtvolami i v době, kdy ženy rodily na útěku, o téhle válce ani nemluvě. Děti se rodí i v nejtěžších dobách, nezastaví je žádná katastrofa. Ani Irenin porod není požehnáním…

            Irena těžce dýchala, neměla sil. Někdo jí začal tlačit na břicho. Aňuša povolila ramena, nadýchla se a znovu to zkoušela. Nahmatala hlavičku, obešla ji prstem, dostala se k bradě, zapamatovala si to místo a strčila si ukazovák do pusy. Když ho důkladně očistila, odplivla si stranou a prst opatrně přitiskla k hlavičce, našla pusinku a strčila do ní prst. Opatrně nadzvedla tělíčko k břichu a prstem v ústech zkoušela tahat hlavičku  ven. Zaťala zuby, a teď, matko Boží, pomáhej! Nedá se nic dělat, musí sebrat víc odvahy, matka musí přežít! Konečně se hlavička pohnula. Irena zatlačila, něčí dlaně jí pomohly tlačit na břicho, Aňa zatáhla ještě víc a najednou se kluzká hlavička osvobodila a dítě se ocitlo v jejích rukou.

            – Tak… a máme ho… – odfoukla si.

            Ženy kolem Ireny si oddechly. Aňuša se sehnula k děťátku a hmatem přivedla Mantaččiny prsty s nůžtičkami k pupeční šňůře.

            A potom nastalo ticho. Vlak hrkotal jako předtím, hlasy ve vagonu ztichly. Irena nic nevnímala, ani tmu ve vagonu, ani tmu před očima. Cítila mezi koleny něco teplého, ale její vědomí se střídalo s bezvědomím, bolest s úlevou.

            – Kde je…? – ozval se do tmy její tichý hlas.

            Odpovídala jí jen kola vlaku, ratata, ratata.

            – Kde je moje dítě? – chroptěla do tmy.

            Odpovídaly jí čísi ruce. Hladily ji po tváři, po šíji, ke rtům jí přiložily misku s vodou. Voda jí stékala po ústech, po šíji, zatekla až na prsa. Irena si připadala zcela prázdná, z té původní tu zůstala jen napůl živá část. Už to není ona, Irena Kalaschová, nerozlučně spojená s Johannem Kalaschem. Po tváři jí tekly slzy, mísily se s chladnou vodou, něčí ruce ji utíraly, hladily, něčí ústa cosi tiše brblaly. Kde je, křičela Irena německy, a když jí nikdo neodpovídal, zopakovala to slovensky, potom rusky… Rozechvělo ji zlé tušení a rozlilo se po celém těle. Část Ireny Kalaschové nečekaně odumřela v téhle divné klapotající tmě. Hlas novorozence se neozval. Ženy mlčely, v koutě ještě stále tiše zápasily s Irmou. Soňa jí držela ústa, cítila, jak ji kouše, přitlačila dlaň ještě silněji, aby jí z krku nevyšel ani hlásek. Když Katalin slyšela Irenino zoufalé hol van?1, přiložila si dlaně na uši a křičela i plakala do sebe, dovnitř, tak, aby to Irena neviděla a neslyšela.

 

1 Kde je? (maď.)

 

XIII.

 

Ráno vlak postával v poli. Foukal silný vlhký vítr, škvírami se dostal do vagonu a vynášel z něj i poslední zbytky tepla. Irena ležela na kabátech svých spolucestujících, ty promočené z noci se sušily na jediném hřebíku u dveří. Na nic nemyslela, na nic se neptala. Vybavovala si obrazy bílého chrámu v Kežmarku a dívčí tváře z chrámového sboru. Teď to byl její záchranný sen, vzpomínka na létání v oblacích, na obdiv celého města, na to, jak se cítila součástí vesmíru plného dobrých duší.

            Vojáci roznášeli rybí polévku, do vagonu k ní přidali bochník chleba navíc. Po včerejším divadle ve zničené vesnici a po nočním porodu už neměl nikdo odvahu pouštět se s nimi do řeči. Danuta nakonec posbírala odvahu a zeptala se mongolského vojáka na cíl cesty. A kdy tam přijedou.

            – A kam? – ptal se voják posměšně a mžoural očima do vagonu.

            – Přece tam, kam nás vezou.

            – Včera skončila válka, špionky! – zakřičel vojáček a s bouchnutím třísknul posuvnými dveřmi. – Berlín je náš, hahaha… – zazněl zpoza stěn vagonu pisklavý smích.

            Němky byly zvědavé, znepokojilo je, že Ukrajinky a Polky vzrušeně debatují, že se objevily úsměvy, že slyšely zcela nová slova jako mír, domov, naděje, ale ničemu nerozuměly, proto spustily křik:

            –  Was ist loss? Endlich mal jemand sagt, dass es? 2

 

2 Co se děje? Řekne to konečně někdo?

 

            Maryla se s rozcuchanými vlasy postavila před německé ženy, výhružně zamávala pěstí a štěkla po svém:

            – Vy kaput! – ukázala na ně prstem. – A my iść do domu!

            Kašubka Tinda to přeložila. Je konec války, konec všeho, ale pro pořádek je třeba poznamenat, že německé zajatkyně tu válku nevyvolaly, ani v ní nebojovaly.

            Polky se začaly nahlas modlit Otčenáš, za chvíli vagon šuměl mezinárodním mumláním katoliček, pravoslavných, řeckokatoliček, reformovaných, evangeliček… Irena poslouchala hlasy smíchané s klapotáním a vrzáním ocelových kol vlaku. Poslouchala – Maria, Maria… Jak zvláštní! Doma se nikdy nemodlili k Marii, ale k Bohu, ale o důvodech moc nepřemýšlela. Nyní, pod kabáty německých, polských i ruských žen cítila, že modlit se k ženě nese v sobě vyšší stupeň důvěrnosti a hřejivé naděje. Polila ji vlna tepla a křehké spokojenosti. Jak je dobře, že se modlí nahlas, jak je dobře, že je slyší.

            Ženy se střídaly u její pryčny a každá jí chtěla zbytek cesty zpříjemnit. Katalin s ní dokázala prosedět dlouhé hodiny. Vyprávěla a vyprávěla, nedokázala se nasytit možnosti poslouchat svůj hlas, svůj jazyk. Irena poslouchala s přivřenýma očima a hltala přívaly její poezie. Katalin recitovala básně Lászlóa Mécse o lásce, Petöfiho verše o svobodě i pasáže ze svých rolí a občas potichoučku zazpívala. Jednou dostala skvělý nápad. Podložila Ireně pod hlavu srolovaný kabát, aby lépe viděla, a jemně ji poplácala po tváři. V bílém pulovru a černé sukni se postavila před dřevěné pryčny hned vedle sanitární díry s prkennou deskou, rozpažila ruce a řekla:

            – A hattyúk is feltámadnak a halottak közül.3

 

3 I labutě vstanou z mrtvých.

 

            Několikrát mávla rukama jako křídly a ženy se rozestoupily. S údivem sledovaly drobnou Katalin, jak krouží ve vagonu a mává křídly. Náhle se lehounce odlepila od země a už se vznáší, letí, letí výš a výš, krouží nad vodami a nížinami a omezený svět dřevěného vagonu se najednou rozsypal na kousky a proměnil se ve svobodnou oblohu. Tam labuť Katalin předváděla, jak se v nedostupných výškách miluje se svobodou. Svoboda, svoboda, pokaždé někoho dráždí, a i teď se něco stalo, možná výstřel, možná obyčejná závist. Labuti se zkřivilo jedno křídlo, pták se naklonil, vystrašeně se podíval do hrozivé hloubky pod sebou a padal, padal dolů. Třepotal tím křídlem, snažil se udržet let, zapřel se a silněji zamával tím druhým, trápil se a mával. Náhle labuť ztratila sílu, točila se, kroužila, pomalu klesala. Už je těsně nad hladinou, ještě kousek a bude ve vodě. Dotkne se hladiny, párkrát se ještě vznese, ale nakonec se zatřepotá ve vodě. Zdravým křídlem mávne o pomoc, ještě chvilku prosí o záchranu. Všechno je ale marné, černá hlava labutě Katalin se sklání nad hladinou, naposledy se pokusí zabojovat, ale všechny zápasy jsou zbytečné. Za chvíli je všemu konec.

            Ženy zkoprněly. Stály i polehávaly, sledovaly celý výjev a napjatě čekaly, co bude následovat. Vlak nadále hrkotal a neznámá labutí země se už už začala měnit na nevlídný kodrcavý vagon. Tu náhle z hladiny vystřelilo do výšky štíhlé rameno, po něm druhé, obě paže nahoře ožily a znovu se proměnily v křídla. Ta zašplouchala na vodní hladině, kapky vody se roztříštily kolem a dopadly na ženy tak doopravdy, že sebou škubly. Živá voda zapůsobila, křídla ptáka zesílila, každým mávnutím mocněla, opět přinášela výšku a s ní i svobodu. Osvobozená labuť zakroužila nad vodami, vyletěla vzhůru a potom se ztratila v dálce…

            Ženy se zvědavě tlačily jedna na druhou, tiskly hlavy na ramena jiných, sledovaly, co se ještě bude dít. Černá labuť Katalin se prodrala mezi divačkami, objala Irenu a chvíli jí dýchala do obličeje. Pošeptala jí:

            – Elrepülünk innen.4         

 

4 Uletíme odtud.

 

            Vlak klapotal dál a kdosi se v té zimě pokusil zatleskat ztuhlými dlaněmi.

            – Ireno, jak se řekne děkuji? – ptala se Soňa.

            – Köszönöm szépen! – šeptla do šera.

            – Katalin, köszönöm szépen, ty čarodějnice!

 

 

Večer v baráku

 

I.

 

– Tolik darů jsem nečekala! – řekla Danutě Irena.

            – Všechno díky Pípačce. Ona to vymyslela, – zasmála se Danuta, položila si prkno na kolena a opřela se o sloupek na pryčně. – Někdy vypadá jako přihlouplá  komunistka, no a vidíš!

            – Kdy jim to oplatím?

            – Času bude dost. Anebo to oplatíš jiné.

            – Mám strach, – řekla Irena po chvíli.

            Danuta si namáhá oči nad prknem. Teď neposlouchá Irenu, ale vnitřní hlas, který do notové osnovy na prkně zapisuje melodii a potom si ji v tichu přezpívá.

            – Strach?

            – Bojím se, co s ním bude. Oni mi ho vezmou…

            – To… ano. Děti odebírají… – mumlala si Danuta a věnovala se svému prknu s notami.

            Irena od první chvíle věděla, že dítě narozené v táboře nepatří matce, je majetkem státu. Věděla, že o Ivanušu přijde. Problesklo jí to hlavou hned v to srpnové ráno v elgenské nemocnici, kdy tak výrazně zacítila nové pachy. Přikradly se náhle do tichého rána, do klidné práce na oddělení dospělých a nový pocit ji zaskočil. Připomenul jí podobné ráno před lety v Kežmarku. Také tehdy se zastavila, chvíli naslouchala svému nitru a s jistotou věděla – ujal se v ní nový život! Tehdy byla šťastná, vždyť na ten okamžik čekala s Johannem celé tři roky. Ještě pár dnů počkala a potom se Johannovi svěřila. Vzal ji do náručí, kuchyně se proměnila v kolotoč a všechno mělo trvat věčně.

            V Elgenu ji zvláštní pachy vystrašily. Zdálo se jí, že se potácí v jiném světě, chytla se za čelo a téměř se rozběhla do ordinace. Cigaretový pach u doktora Zimanova, ještě včera tak civilní a příjemný, jí naráz rozbouřil žaludek. Ruce si dala před ústa, vyběhla na chodbu a za sebou nechala doktory i sestřin zaražený pohled. V pokoji se vrhla na postel a dusila se pláčem. Všechny bolesti a křivdy se obnažily v plné síle. Na lůžku se pokládaly kolem ní a ona je pěstmi zatloukala, bila, mlátila, ničila jednu po druhé, co jí síly stačily. Mlátila i Šotu a jeho nenasytnost, s jakou se jí zmocňoval, jeho bezuzdnost i něžnost, žádostivost i odevzdání, všechno bila pěstmi i dlaněmi, aby to rozbila, zničila, zlikvidovala. Proč jí to udělal, proč? Aby ji ponížil, urazil, přivázal si jí k noze? K čemu mu to bylo dobré? Nikdy se na tom nedohodli, nikdy si nedělali takovéhle šílené plány.

            Vzpomněla si na Aňušina slova: když tě to bolí, křič! Kdyby ji bolelo tělo, možná by křičela. Ale teď bolí duše, z toho se už asi nikdy nevykřičí! Po pláči kolem ní zůstalo obvyklé prázdno, do něj se ozval neotřesitelný rozum, připomněl jí, že se nestalo nic neobvyklého, vždyť k tomuhle dnu Irena směřovala od chvíle, kdy zůstala v nemocnici. Na důkaz chladné připomínky jí před očima proletěly pohodlné dny ve službě, kusy chleba, ovoce, maso, uzená slanina, dokonce i šunka, teplá pracovna, místnost pro personál, vlastní lavór s mýdlem, zrcadlo, úcta pacientů… všechno kolem ní přeletělo jako šíp stěhovavých ptáků.

            Ani doktor Zimanov neviděl její situaci tak tragicky.

            – Nový život bude pro vás velká změna, – utěšoval ji. – Ale není nutné hned lámat hůl. Nevíme, co bude za rok, za pět let, ani zóna nemusí běžet stále podle pravítka.

            – Možná, vím, ale… mám strach. Pořád se vezu v tom samém vlaku. V tom, co mě dopravil až sem… Jak to, že jsem si toho nevšimla?

            Otočila se do kouta, nechtěla, aby doktor viděl její slzy.

            – Pokud se rozhodnete jinak, potom je tady Aňuša.

            – Aňuša… – tiše plakala Irena.

            Doktor přikývl.

            – Nemusíte odpovídat hned, ještě je čas na přemýšlení.

            Letní dny trávila na pokoji, kromě povinné služby z něj téměř nevycházela. Jak to oznámí Šotovi? Jako výčitku? Anebo jako radostnou zprávu? Hlouposti. Jaká výčitka, jaká radost? Pokud ji nezabije porod, pokud dítě nezabije hlad, zabije je oba vlastní budoucnost. Jaká radost? Jaká změna? Jednu noc seděla se sestrou Jevgenijí u čaje a po dlouhé době usedavě plakala. Mluvila a mluvila, o všem. Jak se s Johannem těšila na první dceru, jak se těšili na druhé dítě a jak to ve vlaku žalostně skončilo. Má právo uvěznit své dítě v zóně?

            – Co když je to obyčejné pokračování, – utěšovala ji Jevgenije. – Pokračování života, který se cestou sem ztratil…

            Irena zpozorněla. Pokračování života z vlaku do zóny… A ze zóny kam? Do jakého pekla? Ne, ne, kroutila hlavou, čajem zapíjela slzy, ale nová myšlenka se v ní pomalu usazovala. Také doktor Zimanov poznamenal:

            – Zóna je nevyzpytatelná, nikdy nevíte, jak se který den zvrtne. Co když se otevře nějaká nová cesta?

            Nová naděje? Ale k čemu by měla směřovat? K Šotovi, anebo k rychlejšímu propuštění domů, ke svým? To teď neví a přemýšlet nad budoucností v zóně je zbytečné a zničující.

            Od té doby chodila kolem pacientů s jinýma očima. V paměti jí utkvěl Thomas, Němec ze severního lágru, odkudsi z Pobedy. Měl upřímný pohled plný víry a Irena pro něho byla skoro ženou zázraků. Ptal se na své otevřené rány po omrzlinách. Staré nevyléčené rány byly jistě bolestivé a čekala ho amputace prstů na nohou. Ošetřovala ho s velkým soucitem a náhle se v ní objevil někdejší  pocit spolutrpitelství s pacientem. Jsem s vámi na jedné lodi, pomyslela si, jsme stejní vězni, pouze já jsem se dobrovolně uvěznila i sama v sobě, neboť se mi zachtělo více svobody.

            Krátké léto definitivně skončilo. Od zjištění těhotenství uběhlo několik týdnů. Irena zaklepala na doktora v jeho ordinaci a nejpevnějším hlasem, jaký ze sebe dokázala vydat, mu oznámila:

            – Budu matkou, Andreji Bulatoviči. Takhle jsem se rozhodla.

            Doktor odložil fonendoskop, chvíli pozoroval její skrývanou nejistotu, potom se usmál a stiskl jí ruku. Tedy se nemýlil. Někde ve vzduchu visela očekávaná tíha jejího rozhodnutí.

 

 

Večerní barák začal pomalu utichat. Danuta si mnula oči, na prkno viděla čím dál tím méně.

            – Státní děti si stát bere, – zopakovala nezúčastněně. – A co Káťa ? Už si ho nechce adoptovat?

            – Kátě ho darovat nemůžu.

            – Hm, těžká písnička, – mumlala si pod nosem a kouskem chlebového těsta gumovala noty na prkně.

            – Jednoho dne odejdu a adoptovaného by mi už nikdy nevrátili! – řekla Irena. – Ale v sobotu se mě na to zeptá naposled… Co jí řeknu?

            Danuta ťukla prstem na prkno.

            – Podívej se. Nahoře je základní melodie, dole je kvarta. Na tenhle tón vynechám třetí hlas, ten nastoupí až tady. Čti, tady máš akord. Dám sem gé? Když ho dám, bude to čistý akord. Ale pokud dám místo něj fis, rozházím harmonii, zjemním ji, zařízne se to do uší. Celý akord zazní, jako by se nedržel, jako by byl nakloněný a padal. To si nechávám jako symbol výkřiku, vždyť i v textu je zvolání: „Tam!“ A zase pauza a rychle pokračujeme osminami. Tak co tam dám, gé anebo fis? Aha, přiložím ucho a slyším jedno i druhé, i tak, i tak. Jak to zazní ve skutečnosti? Nevíme, – upřeně pohlédla Ireně do očí. – Ale rozhodnout se musím teď.

            – To je písnička. To není dítě.

            – To je jedno. Přilož ucho ke své duši.

            Taková je její rada. Jenže co slyší Irena, když si ho opravdu přiloží a začne své duši naslouchat? Zmatek hlasů, hotový babylon. Když jim popustí uzdu, hlasy se vyřítí ze všech stran a omílají to samé, kolem tebe jsou samá selhání, samé hříchy, skutečné i domnělé, dokonce i hříchy, které se zatím ještě neudály, a podívejme se, už se hlásí jako výčitka. Danuta jí neporadila.

            Kdo je ta Káťa? Mladá žena v zapadlém Bujčanu, anebo jak o ní mluví Irena – starosvětská matka. Neptá se, proč jí život nalinkoval povinnosti v nuzné vesnici na konci světa, jaký den přijde, takový přijme, nebojuje s ním, ani se mu nepoddává, pluje si v protichůdných proudech Planety jako lovec v lehkém člunu. Vzala si polovičního Čukču a neohlížela se na posměšky, vždyť Tagar sám celé vesnici ukázal, čeho je hoden. Neláteří a nenalévá se vodkou po každém nezdaru jako předseda sovětu Korjabov, mlčí, nenadává, jde do tajgy na lišky nebo vlky, i doma všechno udělá. Nad místním sovětem, hned za soutokem potůčků, si postavili dřevěný domek blíž k potoku, co stékal z hor. O jeho neustálém šumu řekl, že je to hlas dobrých duchů a ti budou jejich dům hlídat. Myslel to docela vážně, jenže Káťa na hlídání obydlí duchy nepřistoupila, kdepak. V Jahodném navštívila malíře a dala tajně namalovat Přeblahoslavenou Bohorodičku a Srdce Ježíšovo. Obrazy se mu vydařily, umělcova ruka ještě nebyla úplně zkažená portréty revolucionářů, proto spokojeně zavěsila obrazy mezi přední okna a duchové dopravení zurčícím potokem z hor spolu s Tagarem museli mlčet. Nešlo o žádný rodinný spor, pouze o prostor pro zdravý rozum, a jen co ten Kátin zvítězil, hned se jim narodil první syn.

            Káťa připomíná univerzální matku patřící všem, Irena měla někdy dokonce pocit, že jediným objetím by mohla do své náruče pojmout i ji. Tento pocit vyvolávala její mateřská lehkost, s jakou dokázala nevšímat si bezohledného světa Planety, jak uměla sklonit hlavu pod jeho tíží a držet se přitom svých mateřských povinností. Ivanušu přijala s upřímnou dobrosrdečností, také proto ji Irena sevřená v táborových hadrech vidí na vysokém větrném podstavci. Vidí ji téměř jako světici, ale někdy ji přepadne i pochybnost – když existují prostá a jednoduchá dvířka ke Kátině dobrosrdečnosti, s jakou se ujala jejího syna, co když jsou v ní podobná dvířka i opačným směrem?

            Kátin svět byl přímočarý, a když přišla řeč na odebírání dětí matkám a na jejich transport do dětských domovů, natěšená vyhrkla skvělý nápad:

            – Ivana mi necháš! Přepíšeme ho na mě a zůstane ve vesnici. Potom, až skončíš trest, přestěhuješ se k nám do Bujčanu a budeme sousedé!

            Irenu její nápad zaskočil. Přepsat, odevzdat, přestěhovat… Káťo moje! Ivanuša není balík na poště, ani ostrý předmět při odchodu z kuchyně, který je možné posouvat, darovat, brát!

            – Budeš chodit jako doposud, pohrajete si spolu a půjdeš. Trest ti jednou skončí.

            – A co bude pak? Za osm let? – hlesla Irena.

            Osm let, ajajaj, vždyť nikdo neví, co bude zítra. Jde o to, čím se žije dnes, nyní, v tomto okamžiku. Ivanuša se dnes motá po kuchyni, objímá Kátiny nohy, když spadne a zapláče, zvolá „mámo“ a drápe se ke Kátě. Irena to zažívá při každé návštěvě, tenhle malý očistec si musí odtrpět znovu a znovu.

            – Jak chceš. Jen aby ti ho nevzali na Pevninu.

 

II.

 

Funkce zdravotní sestry ukázala Ireně snesitelnější stranu zóny. Poskytovala určité bezpečí, mírný dostatek jídla a občasné uznání za poctivě vykonanou práci. Za čtyři roky už poznala celou nemocniční zónu, lékaře, sestry, zaměstnance, co chvíli někomu pomohla, poradila, něco zařídila, proto se tam mohla cítit bezpečně a do jisté míry i spokojeně.

            Těhotenství a porod ji potrápily a převalily ji z místa všemocné sestry mezi nespokojené pacientky. Náhle jako by se ocitla kdesi na druhé straně nedávné hierarchie. Ležela s dítětem na oddělení kojenců a pocítila nepříjemný návrat mezi otrokyně. Každý den ztrácela mléko a dítě naříkalo. Rychle vysávalo její bídnou podstatu, vyprázdnilo si matku jako nádobu a už křičelo, jak je hladové. V jeho křiku bylo všechno, hněv, zloba, výčitka i lítost. Irena se s ním procházela mezi postelemi, jeho pláč se vplétal do mnohonásobného pláče ostatních hladových krků. Marně ho prosila o strpení, jeho nářek ji řezal do živého jako výčitka.

            Hleďme, mluvit to ještě neumí, zato vyčítat jí bude i celý den! Jak vřískajícímu uzlíčku vysvětlit, že se svým hladem není sám, že i Planeta je neustále hladová, proto sahá všude, kde se něco hýbe, živí se vším, nepohrdne ani mateřským mlékem, dokonce ani mateřskou krví. Pak není divu, že mléko chybí. Přikazovala tedy svému tělu, aby plnilo své povinnosti, neboť ty ještě zdaleka neskončily, ale tělo si dělalo své a chřadlo.

            Koncem týdne dovezli do nemocnice trochu kravského mléka. Zásilka vzbudila velikou naději, mléko rozdělili na více dnů a kapali ho do oslazené převařené vody. Byla to jen bídná náhražka, ale děti alespoň na chvíli ztichly. Za několik dnů bylo po mléku, a jestli dovezou další, nikdo neví. Takové poměry znala Irena nazpaměť, v severních kolchozech krávy dojily málo, téměř vůbec, mléko bylo vzácné. Věděla, co teď bude následovat, a už předem ji přepadávala horečka. Děti dostanou další umělou náhradu. Vyráběli ji z vody a škrobu, do toho přisypali trochu cukru a mouky semleté nahladko. Směs dobře rozmíchali, když bylo třeba, rozředili, a podávali dětem. Mnohé z nich dostávaly z náhradní kaše průjem, pro jiné byla osudná. V zimě to bývalo nejhorší, děti umíraly skoro denně a nad tímto železným pravidlem se nedalo zvítězit.

            Irena se zaťala jako kdysi v Magadanu, když pochovali nešťastnou Xeňu, a umínila si, že nepodlehne. Ani tehdy, ani teď. Od chvíle, kdy v sobě pocítila nový život, přihlásil se jí provokující obraz Čubrikovovy kůlny, která sousedila se skladem dřeva na konci novorozeneckého baráku. Irena kolem ní chodívala každý den. Věděla, co kůlna skrývá, proto se u ní pokaždé pokřižovala a na tu stranu se ani nekoukala. Jednou šla ve strašném větru pro dřevo, rukavicí si zakrývala obličej, když vítr kůlnu náhle otevřel, dveře práskly, div jí nerozrazily čelo. Nechtěně nahlédla dovnitř a viděla obraz, kterému se úzkostlivě vyhýbala – kůlna byla plná dětských tělíček poskládaných jedno na druhém v pořadí, jak umírala. Na všelijaké choroby i hladem kvůli nedostatku mléka. Byla ztuhlá do běla, zkamenělá v odevzdaných polohách a čekala na jarní slunce a rozmrzlou zem.

 

Několik dnů po tom, co se jí narodil Ivanuša, převážel šofér z Elgenu do Baskaru starý transformátor. Dozvěděl se novinu a hned šel do baráku za Šotou – Irena porodila chlapce. Šota pozdvihnul černé obočí a na chvíli zkameněl. Už je to tady? Není to nějak příliš brzy? Odsunul od sebe kostky domina a překvapený vstal od stolu. Na silných kalhotách si upravil opasek a za zády zkontroloval svůj dlouhý nůž. Tázavě visel na Avramových rtech, ale Avram víc nevěděl, akorát si vzal od Šoty cigaretu a dychtivě si připálil. Ví jen tolik, co mu řekl doktor, je to syn, oba žijí, ale dítě je maličké a slabé.

            – Ale žijou, – utvrdil se Šota.

            – Žijou.

            Šotovi holohlaví spoluhráči se zařehtali, zinkasovali jeho bank a poblahopřáli mu k úspěchu.

            – Měl bys navštívit paní matku a vyjádřit jí úctu, – řekl Bezuchý a štíhlého Šotu poplácal tlapou. – Jak velí tradice.

            Bandité vybuchli smíchem. Bezuchého připomínka o potřebě dodržovat tradice měla kouzelné tragikomické pozadí. Právě na základě tradice totiž přišel o ucho, čímž se dokonalo neuvážené dílo přírody, která se vyzuřila na jeho nehezkém obličeji. Tradice táborových gangsterů říká, že když ucho vědomě či nevědomě někde naslouchá a na tom místě se později stane neštěstí, takové ucho, případně i celý člověk, musí pryč. Nepříjemnost se přihodila pašerákům, nečekaná kontrola u vstupní brány do tábora je obrala o vodku a celé skupině přidali týden pobytu v karceru. Jen co vylezli ven, známý ulejvák Igor přišel v noci o ucho, protože pašeráci usoudili, že on jediný mohl slyšet, co neměl. Vykonali tradiční pomstu a příliš nezkoumali, zda ji vykonali na pravém udavači, pomsta musí mít odstrašující účinek a je vlastně jedno, koho zasáhne. Tak přišel Igor o ucho. Nebylo to nic příjemného, to je pravda, ale zato i něco získal – nové táborové jméno, od té doby mu říkali Bezuchý.

            Široký ramenáč Gleb se ušklíbnul:

            – Pro matičku rodičku postačí pár zlatinek. Jistě sis něco ulil.

            Domino v cizineckém baráku není bezúčelnou kratochvílí, ale dohodou mezi vůdci skupin. Tady na sebe vzájemně dohlížejí Rusové, Gruzínci, Čečenci, Mongolové… slídí, pozorují se navzájem, jestli některá skupina proti jiné nechystá nečekané podlosti. Tichá dohoda o vzájemném sledování kopíruje systém zahraničních zastupitelství i s imunitou a má předcházet zbytečným ozbrojeným útokům jedné nebo druhé strany.

            Šota neposlouchal řehot ani bouchání pěstmi na dřevěnou bednu, stál u zaprášeného okna, přes pavučiny se díval na zasněžené hory nad střechami baráků. Rázem se cítil jako doma na Kavkazu, když se mu narodily dcery. Irenino těhotenství doposud považoval za úlevu do budoucna, svým způsobem to byl jeho dar bezmocné ženě, popravdě řečeno se ho příliš nedotýkalo. Těhotenství ženy v zóně zjevně nikam nesměřuje, zde zítřek neexistuje, ale na druhé straně jsou děti přímou linkou do jakési budoucnosti. Právě proto náhlý příchod dítěte přivolá velký paradox, náhle okolnosti chtějí, aby se o zítřku přemýšlelo!

 

            Na Kavkazu je v této době jaro, z hor se valí vody se sněhem a na svazích už stříhají révu. A on má syna, v Elgenu… Kdyby to bylo doma! Jeho Eldra mu porodila jen dcery, sice tři, ale dcery. Muži ve vsi se usmívali, samé baby, to znamená, že žena má navrch. Muž má navrch, když jsou samí synové. A když je rodina smíšená a vyrovnaná, dcery i synové, pak se síla muže a ženy vyrovnává.

            Síla muže, síla ženy… když v prádelně elgenské nemocnice našel Irenu se špinavým Kurilovem, jak s ním v roztrhané košili a s opuchlou tváří zápasí, když viděl, jak z ní srší blesky, vytušil, že stojí před těžko dobytnou pevností. Na vlastní oči viděl šelmu a pocítil neodolatelnou touhu pohrát si s ní také. Jak dlouho se vzpírala a jak dlouho ho dráždila! Dráždila ho její vznešená ubohost, její zbídačená krása, vyzývavá hrdost schovaná v každém gestu, pohybu, chůzi. Na Planetě je každá krása prožraná zbídačeností a není lehké ji ze ženy vydolovat. On ale věděl, že už ho nic nezastaví, a čím déle ji pozoroval, tím zřetelněji v něm rostla chuť jí pomoct a zároveň ji bezohledně zkrotit.

            – Tak ať z toho něco máš, – chraptivě mu připomněl výhody rodičky Nikolaj od stolku s dominem. – Vždyť dělá ve špitálu!